Dělba moci: Porovnání verzí
(na parlamentarismu – parlamentním (westminsterském) systému) |
(V českém kontextu je za dělbu moci nesprávně považován požadavek nezávislosti justice, jímž se však systém dělby moci nevyčerpává; ve westminsterském systému, kam patří i ČR, je exekutiva podřízena le) |
||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
Český, patrně pod vlivem němčiny vzniklý překlad "dělba moci" není výstižný, neboť nejde o ''rozdělení'' moci, ale primárně o ''oddělení'' mocí; značně nepřesný je i překlad "[[brzdy a rovnováhy]]" (viz výklad u příslušného [[brzdy a rovnováhy|článku]]). Kromě zřejmě nevhodného názvu je i koncept samotný často nedobře chápán. | Český, patrně pod vlivem němčiny vzniklý překlad "dělba moci" není výstižný, neboť nejde o ''rozdělení'' moci, ale primárně o ''oddělení'' mocí; značně nepřesný je i překlad "[[brzdy a rovnováhy]]" (viz výklad u příslušného [[brzdy a rovnováhy|článku]]). Kromě zřejmě nevhodného názvu je i koncept samotný často nedobře chápán. | ||
| − | Původní Montesquieuova představa, jež počítala mj. s tím, že výkonná moc bude representována monarchou a s volitelností [[soudce|soudců]], se neujala; z moderních politických systémů se jí nejvíce blíží uspořádání v USA. | + | Původní Montesquieuova představa, jež počítala mj. s tím, že výkonná moc bude representována monarchou a s volitelností [[soudce|soudců]], se neujala; z moderních politických systémů se jí nejvíce blíží uspořádání v USA. V českém kontextu je za dělbu moci nesprávně považován požadavek nezávislosti justice, jímž se však systém dělby moci nevyčerpává; ve westminsterském systému, kam patří i ČR, je exekutiva podřízena legislavě, a proto o dělbě moci nelze hovořit. |
Princip, že v demokratickém [[právní stát|právním státě]] je třeba [[státní moc]] rozdělit mezi [[legislativa|legislativu]], [[exekutiva|exekutivu]] a [[justice|justici]] a tyto její složky musí být vybaveny takovými [[pravomoc]]emi, aby se navzájem kontrolovaly, "držely v šachu", je dnes pokládána za podmínku ''sine qua non'' demokratičnosti politického systému, třebaže ten je zpravidla založen | Princip, že v demokratickém [[právní stát|právním státě]] je třeba [[státní moc]] rozdělit mezi [[legislativa|legislativu]], [[exekutiva|exekutivu]] a [[justice|justici]] a tyto její složky musí být vybaveny takovými [[pravomoc]]emi, aby se navzájem kontrolovaly, "držely v šachu", je dnes pokládána za podmínku ''sine qua non'' demokratičnosti politického systému, třebaže ten je zpravidla založen | ||
Aktuální verse z 6. 3. 2008, 18:48
Dělba moci (angl. separation of powers, fr. séparation de pouvoirs, něm. Gewaltenteilung) je koncepce uspořádání politického systému založená na myšlenkách Charlese Montesquieua (1689–1755), Johna Locka (1632–1704) a Jamese Madisona (1723–1801), podle níž mají být tři součásti státní moci – moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní – mocensky odděleny a navzájem se kontrolovat systémem brzd a rovnováh.
Český, patrně pod vlivem němčiny vzniklý překlad "dělba moci" není výstižný, neboť nejde o rozdělení moci, ale primárně o oddělení mocí; značně nepřesný je i překlad "brzdy a rovnováhy" (viz výklad u příslušného článku). Kromě zřejmě nevhodného názvu je i koncept samotný často nedobře chápán.
Původní Montesquieuova představa, jež počítala mj. s tím, že výkonná moc bude representována monarchou a s volitelností soudců, se neujala; z moderních politických systémů se jí nejvíce blíží uspořádání v USA. V českém kontextu je za dělbu moci nesprávně považován požadavek nezávislosti justice, jímž se však systém dělby moci nevyčerpává; ve westminsterském systému, kam patří i ČR, je exekutiva podřízena legislavě, a proto o dělbě moci nelze hovořit.
Princip, že v demokratickém právním státě je třeba státní moc rozdělit mezi legislativu, exekutivu a justici a tyto její složky musí být vybaveny takovými pravomocemi, aby se navzájem kontrolovaly, "držely v šachu", je dnes pokládána za podmínku sine qua non demokratičnosti politického systému, třebaže ten je zpravidla založen na parlamentarismu – parlamentním (westminsterském) systému, tzn. primátu zákonodárné moci nad mocí výkonnou i soudní.
Samotné oddělení složek moci však k dosažení demokracie nestačí: ta musí být založena na suverenitě lidu. Oddělovaním různých mocenských složek se vyznačují i diktatury; diktátoři tímto způsobem usilují o eliminaci risika, že se některá z nich postaví proti nim a diktaturu, resp. diktátora svrhne. Proto bývá v těchto zemích běžné např. to, že policie a armáda jsou podobně organisovány a vyzbrojeny, tak aby diktátor mohl čelit pokusu o povstání (putschi) jedné z nich s pomocí druhé. Známé bylo rozdělování mocenských organisací v době stalinismu.
Podobný princip však uplatňují i demokratické země ve vztahu ke svým zpravodajským službám. Těch existuje vždy několik, s odlišnými pravomocemi i podřízeností, a částečně – byť ne zcela oficiálně – se zabývají i vzájemnou kontrolou. Záměr podstatně omezit počet zpravodajských služeb v České republice, který prosazuje především ODS, je proto velmi nebezpečným precedentem.
Vizte též
Další odkazy
- Marek Loužek: Přichází soudní diktatura?
