Kanonické právo: Porovnání verzí
d (citace) |
(Přední kanonisté) |
||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 25: | Řádka 25: | ||
Naproti tomu světské právo je obvykle ''ius strictum'' ("přísné" právo) a nepřipouští výjimky: je těžko myslitelné, že by v případě nezbytnosti mohl [[rozsudek]] místo [[soud]]u vydat někdo jiný, nebo že by [[zaměstnavatel]] nemusel, nemá-li k tomu dostatečné prostředky, vyplácet [[zaměstnanec|zaměstnanci]] [[plat]]. | Naproti tomu světské právo je obvykle ''ius strictum'' ("přísné" právo) a nepřipouští výjimky: je těžko myslitelné, že by v případě nezbytnosti mohl [[rozsudek]] místo [[soud]]u vydat někdo jiný, nebo že by [[zaměstnavatel]] nemusel, nemá-li k tomu dostatečné prostředky, vyplácet [[zaměstnanec|zaměstnanci]] [[plat]]. | ||
+ | |||
+ | == Přední kanonisté == | ||
+ | # [[:en:Gratian (jurist)]] | ||
+ | # [[:en:Bernardus Compostellanus Antiquus]] | ||
+ | # [[:en:Bernardus Compostellanus Junior]] | ||
+ | # [[:en:Raymond of Peñafort]] | ||
+ | |||
+ | == {{Reference}} == | ||
+ | * J. Tureček: ''Kapitoly z konfesního práva čsl.'' Typus, Praha 1936. | ||
== {{Interní odkazy}} == | == {{Interní odkazy}} == | ||
Řádka 33: | Řádka 42: | ||
* [http://spcp.prf.cuni.cz/ Společnost pro církevní právo] | * [http://spcp.prf.cuni.cz/ Společnost pro církevní právo] | ||
* [http://spcp.prf.cuni.cz/vyuka/cp-text.htm Doprovodné materiály k výuce předmětu Církevní právo na PF UK v Praze] | * [http://spcp.prf.cuni.cz/vyuka/cp-text.htm Doprovodné materiály k výuce předmětu Církevní právo na PF UK v Praze] | ||
+ | * rozsudek [[NSS]] ze dne 2. listopadu 2006, [http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=8803 čj. 5 A 35/2002-73], o zrušení Náboženské matice | ||
+ | * rozsudek [[NS ČR]] ze dne 31. ledna 2007, [http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=34087 sp. zn. 28 Cdo 3318/2006], o kathedrále: V žalobě o ni nelze použít určovací žalobu, nýbrž toliko vindikační. | ||
[[Kategorie:Kanonické právo]] | [[Kategorie:Kanonické právo]] |
Aktuální verse z 12. 5. 2009, 12:50
Kanonické právo (lat. ius canonicum, z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo; něm. Kirchenrecht) je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční církve, jak laiků, tak duchovních.
Předním českým odborníkem na církevní právo je Jiří Rajmund Tretera.
Obsah
[skrýt]Název předmětu
Označení církevní a kanonické právo se někdy používá promiscue,[1] jindy se jako kanonické právo označuje pouze právo římskokatholické církve a termín církevní právo je vyhrazen pro obecné právo církví, včetně církví reformačních. Taková systematika pak staví zvlášť právo náboženských společností a právo konfesní [což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví] a všechna tato právní odvětví společně označuje jako náboženské právo (viz např. [2]).
Abychom předešli nejasnostem, hovoříme na Iuridictu o kanonickém právu pouze ve zúženém smyslu práva římskokatholické církve (jež je však z vývojového i právně-theoretického hlediska zdaleka nejdůležitější).
Právní charakter církevního (kanonického) práva
V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo pohlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.
Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:
- posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový zákon
- Codex Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
- nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí (názvy těchto právních předpisů nejsou jednotné; papež, nejvyšší autorita římskokatholické církve, vydává nejčastěji apoštolské konstituce a tzv. motu proprio)
- kanonickoprávní obyčeje
V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. Pokus vytvořit obdobu sekulární ústavy (Lex Ecclesiae fundamentalis) v 80. letech 20. století ztroskotal na odmítavém stanovisku papeže Jana Pavla II.
Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.
Rozdíly kanonického a světského práva
Zvláštností kanonického práva je, že téměř každé právní pravidlo tu připouští výjimky, buď přímo ze zákona, nebo může být z jeho dodržování k tomu oprávněným hodnostářem (ordinářem, diecesním biskupem nebo papežem) udělena dispens. V tomto smyslu je nutno chápat i výklady na Iuridictu jako snahu zachytit typickou úpravu, aniž by vždy bylo možné a účelné přihlédnout ke všem přípustným eventualitám.
Naproti tomu světské právo je obvykle ius strictum ("přísné" právo) a nepřipouští výjimky: je těžko myslitelné, že by v případě nezbytnosti mohl rozsudek místo soudu vydat někdo jiný, nebo že by zaměstnavatel nemusel, nemá-li k tomu dostatečné prostředky, vyplácet zaměstnanci plat.
Přední kanonisté
- en:Gratian (jurist)
- en:Bernardus Compostellanus Antiquus
- en:Bernardus Compostellanus Junior
- en:Raymond of Peñafort
Prameny a literatura
- J. Tureček: Kapitoly z konfesního práva čsl. Typus, Praha 1936.
Vizte též
Další odkazy
- Společnost pro církevní právo
- Doprovodné materiály k výuce předmětu Církevní právo na PF UK v Praze
- rozsudek NSS ze dne 2. listopadu 2006, čj. 5 A 35/2002-73, o zrušení Náboženské matice
- rozsudek NS ČR ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, o kathedrále: V žalobě o ni nelze použít určovací žalobu, nýbrž toliko vindikační.