Morálka: Porovnání verzí
(K nejsložitějším morálním otázkám patří potraty, euthanasie a jaderné zbraně.) |
(Je sporné, jak označovat '''morální delikt''', tedy porušení morálky. Adekvátní je patrně pojem ''prohřešek''.) |
||
| (Není zobrazeno 8 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''Morálka''' (z latiny; česky '''mravnost''') je vedle [[právo|práva]] a [[etiketa|etikety]] největší normativní systém. | + | '''Morálka''' (z latiny; česky '''mravnost''') je vedle [[právo|práva]] a [[etiketa|etikety]] největší [[normativní systém]]. Morálka nejsou všechny zvyky, dokonce ani ne ty, které jsou považovány za závazné. Morálka jsou takové obyčeje (zvyky), jejichž porušení je považováno za nepřijatelné. |
| − | K nejsložitějším morálním otázkám patří potraty, euthanasie a jaderné zbraně. | + | Morálku studuje '''ethika''' (filosofie morálky). V souvislosti se scientifikací filosofie se tradiční pojmy jako ''morální soud'' nebo ''morální princip'' nahrazují pojmy ''ethický soud'' nebo ''ethický princip''. K nejsložitějším morálním otázkám patří potraty, euthanasie a jaderné zbraně. |
| + | |||
| + | Je sporné, jak označovat '''morální delikt''', tedy porušení morálky. Adekvátní je patrně pojem ''prohřešek''. | ||
== Vztah práva a morálky == | == Vztah práva a morálky == | ||
| − | Prodělal složitý historický vývoj. Právo v dnešním slova smyslu vzniká spolu se vznikem [[stát]]u tím, že se [[státní moc]] rozhodne určitá jednání [[trest]]at (reprobovat) a jiná mocensky chránit (aprobovat) a naopak postihovat [[sankce|sankcí]] každého, kdo by se pokusil do takového jednání neoprávněně zasahovat nebo jeho výkonu bránit. Pro takto chápané právo platí známé Jellinekovo ''dictum'', že '''právo je minimem morálky''', tedy, že právo a morálka jsou 2 disjunktivní systémy (navzájem se vylučující, bez průniku, buď anebo). Pokud nějakou [[normu]] právo pohltí, přestává být součástí morálky. Podle tvrzení některých to však vzájemný vztah práva a morálky v dnešním slova smyslu nepostihuje. Podle názoru jiných je právo pouhým subsystémem morálky ''sui generis''. | + | Prodělal složitý historický vývoj. Právo v dnešním slova smyslu vzniká spolu se vznikem [[stát]]u tím, že se [[státní moc]] rozhodne určitá jednání [[trest]]at (reprobovat) a jiná mocensky chránit (aprobovat) a naopak postihovat [[sankce|sankcí]] každého, kdo by se pokusil do takového jednání neoprávněně zasahovat nebo jeho výkonu bránit. Pro takto chápané právo platí známé [[Georg Jellinek|Jellinekovo]] ''dictum'', že '''právo je minimem morálky''', tedy, že právo a morálka jsou 2 disjunktivní systémy (navzájem se vylučující, bez průniku, buď anebo).[http://teorieprava.blogspot.com/2009/06/viktor-knapp-se-ve-sve-teorii-prava.html] Pokud nějakou [[norma|normu]] právo pohltí, přestává být součástí morálky. Podle tvrzení některých to však vzájemný vztah práva a morálky v dnešním slova smyslu nepostihuje. Podle názoru jiných je právo pouhým subsystémem morálky ''sui generis''. |
''Akademik Knapp zmiňuje ve své Teorii práva (C. H. Beck, Praha 1995) známou poučku Georga Jellineka, že právo je minimem morálky. Tato koncepce považuje právo za podmnožinu morálky a vyvozuje, že každá norma právní je zároveň i normou morální, kdežto nikoli každá norma morální je i normou právní. Tento názor považuje Viktor Knapp za mylný a jeho neudržitelnost demonstruje jednoduše tím, že existují zcela bez pochybnosti i právní normy zjevně morálně indiferentní. Jako příklad lze uvést normu, která stanoví, že do procesních lhůt se nevčítají dny poštovní dopravy, že polovina měsíce je 15 dnů atd.''[http://mciganek.wordpress.com/2006/11/04/pravo-a-moralka/] | ''Akademik Knapp zmiňuje ve své Teorii práva (C. H. Beck, Praha 1995) známou poučku Georga Jellineka, že právo je minimem morálky. Tato koncepce považuje právo za podmnožinu morálky a vyvozuje, že každá norma právní je zároveň i normou morální, kdežto nikoli každá norma morální je i normou právní. Tento názor považuje Viktor Knapp za mylný a jeho neudržitelnost demonstruje jednoduše tím, že existují zcela bez pochybnosti i právní normy zjevně morálně indiferentní. Jako příklad lze uvést normu, která stanoví, že do procesních lhůt se nevčítají dny poštovní dopravy, že polovina měsíce je 15 dnů atd.''[http://mciganek.wordpress.com/2006/11/04/pravo-a-moralka/] | ||
| Řádka 12: | Řádka 14: | ||
Rozrůstání a positivisace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních [[kodex]]ů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat. Právo bylo to, co stálo v zákoně ([[psané právo]], ''ius scriptum''); morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž [[veřejný úřad|veřejné úřady]] při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se [[fikce]], že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů. | Rozrůstání a positivisace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních [[kodex]]ů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat. Právo bylo to, co stálo v zákoně ([[psané právo]], ''ius scriptum''); morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž [[veřejný úřad|veřejné úřady]] při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se [[fikce]], že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů. | ||
| − | Je sporné, jaký význam v celém processu sehrály [[totalita|totalitní]] režimy 20. století. Ve své úvodní fasi (těsně po revoluci) [[právo]] odhodily jako nepotřebný balast a morálku (svérázně chápanou, např. jako "revoluční právní vědomí") povýšily nad právo. To vedlo tak enormnímu porušování [[lidské právo|lidských práv]], že to bylo neúnosné i pro [[diktatura|diktaturu]], s omezenou zpětnou vazbou. Ve fasi konsolidace ("normalisace") régimu proto dochází k opačnému extrému, hypertrofii a nadvládě psaného práva nad mravností. Totalitní stát se navenek tváří jako [[právní stát|právní]], v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti je však prosazována vůle [[diktátor]]a (i kollektivního – [[oligarchie]]) pseudoprávními prostředky bez korrektivu v [[přirozené právo|přirozeném právu]]. Tradice je odhozena jako stará veteš bránící a brzdící pokrok. Tím došlo ve jménu objektivisace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo [[soudce]] je tu chápan jako stroj na aplikaci právní normy, jeho rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s [[dobré mravy|dobrými mravy]]. | + | Je sporné, jaký význam v celém processu sehrály [[totalita|totalitní]] režimy 20. století. Ve své úvodní fasi (těsně po revoluci) [[právo]] odhodily jako nepotřebný balast a morálku (svérázně chápanou, např. jako "revoluční právní vědomí") povýšily nad právo.[http://jinepravo.blogspot.com/2010/08/tomas-sobek-polemika-s-jirim-pribanem.html] To vedlo tak enormnímu porušování [[lidské právo|lidských práv]], že to bylo neúnosné i pro [[diktatura|diktaturu]], s omezenou zpětnou vazbou. Ve fasi konsolidace ("normalisace") régimu proto dochází k opačnému extrému, hypertrofii a nadvládě psaného práva nad mravností. Totalitní stát se navenek tváří jako [[právní stát|právní]], v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti je však prosazována vůle [[diktátor]]a (i kollektivního – [[oligarchie]]) pseudoprávními prostředky bez korrektivu v [[přirozené právo|přirozeném právu]]. Tradice je odhozena jako stará veteš bránící a brzdící pokrok. Tím došlo ve jménu objektivisace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo [[soudce]] je tu chápan jako stroj na aplikaci právní normy, jeho rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s [[dobré mravy|dobrými mravy]]. |
| − | Tato atrapa právního státu se stala základem právního řádu dnešní [[ČR|České republiky]]. | + | Tato atrapa právního státu se stala základem právního řádu dnešní [[ČR|České republiky]]. |
== Vztah k jiným normativním systémům == | == Vztah k jiným normativním systémům == | ||
Náboženské příkazy (ve smyslu ''ius divine'', nikoli ''ius mere ecclesiasticum'') jsou tradiční součástí morálky; neplnit je je nemravné. | Náboženské příkazy (ve smyslu ''ius divine'', nikoli ''ius mere ecclesiasticum'') jsou tradiční součástí morálky; neplnit je je nemravné. | ||
| + | |||
| + | == Prameny a literatura == | ||
| + | * [[Zdeněk Kühn]]: ''Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989''. In Luboš Tichý, [[Pavel Holländer]] a Alexander Bruns (edd.): ''Odůvodnění soudního rozhodnutí''. [[CPK]] PF UK, Praha 2011, pp. 431–444. | ||
| + | |||
| + | == {{Externí odkazy}} == | ||
| + | * P. František L. Juchelka OFM: [http://cirkev.wordpress.com/2010/10/28/je-kazdy-tezky-hrich-tezky/ zavinění hříchu] | ||
[[Kategorie:Základní pojmy]] | [[Kategorie:Základní pojmy]] | ||
| + | |||
| + | [[bg:Морал]] | ||
| + | [[bs:Moral]] | ||
| + | [[ca:Moral]] | ||
| + | [[cs:Morálka]] | ||
| + | [[cy:Moesoldeb]] | ||
| + | [[de:Moral]] | ||
| + | [[en:Morality]] | ||
| + | [[eo:Moralo]] | ||
| + | [[es:Moral]] | ||
| + | [[et:Moraal]] | ||
| + | [[fa:اخلاق]] | ||
| + | [[fi:Moraali]] | ||
| + | [[fr:Morale]] | ||
| + | [[gl:Moral]] | ||
| + | [[he:מוסר]] | ||
| + | [[hr:Moral]] | ||
| + | [[ia:Moral]] | ||
| + | [[id:Moral]] | ||
| + | [[is:Siðferði]] | ||
| + | [[it:Morale]] | ||
| + | [[ja:道徳]] | ||
| + | [[ko:도덕]] | ||
| + | [[lt:Moralė]] | ||
| + | [[lv:Morāle]] | ||
| + | [[mk:Морал]] | ||
| + | [[ms:Moral]] | ||
| + | [[nl:Moraal]] | ||
| + | [[nn:Moral]] | ||
| + | [[pl:Moralność]] | ||
| + | [[pt:Moralidade]] | ||
| + | [[ro:Morală]] | ||
| + | [[ru:Мораль]] | ||
| + | [[sh:Moral]] | ||
| + | [[simple:Morality]] | ||
| + | [[sk:Morálka (súhrn hodnôt)]] | ||
| + | [[sl:Morala]] | ||
| + | [[sq:Morali]] | ||
| + | [[sr:Морал]] | ||
| + | [[sv:Moral]] | ||
| + | [[sw:Maadili]] | ||
| + | [[ta:ஒழுக்கநெறி]] | ||
| + | [[tr:Ahlak]] | ||
| + | [[uk:Мораль]] | ||
| + | [[vi:Đạo đức]] | ||
| + | [[yi:מוסר]] | ||
| + | [[zh:道德]] | ||
Aktuální verse z 16. 8. 2016, 13:53
Morálka (z latiny; česky mravnost) je vedle práva a etikety největší normativní systém. Morálka nejsou všechny zvyky, dokonce ani ne ty, které jsou považovány za závazné. Morálka jsou takové obyčeje (zvyky), jejichž porušení je považováno za nepřijatelné.
Morálku studuje ethika (filosofie morálky). V souvislosti se scientifikací filosofie se tradiční pojmy jako morální soud nebo morální princip nahrazují pojmy ethický soud nebo ethický princip. K nejsložitějším morálním otázkám patří potraty, euthanasie a jaderné zbraně.
Je sporné, jak označovat morální delikt, tedy porušení morálky. Adekvátní je patrně pojem prohřešek.
Obsah
Vztah práva a morálky
Prodělal složitý historický vývoj. Právo v dnešním slova smyslu vzniká spolu se vznikem státu tím, že se státní moc rozhodne určitá jednání trestat (reprobovat) a jiná mocensky chránit (aprobovat) a naopak postihovat sankcí každého, kdo by se pokusil do takového jednání neoprávněně zasahovat nebo jeho výkonu bránit. Pro takto chápané právo platí známé Jellinekovo dictum, že právo je minimem morálky, tedy, že právo a morálka jsou 2 disjunktivní systémy (navzájem se vylučující, bez průniku, buď anebo).[1] Pokud nějakou normu právo pohltí, přestává být součástí morálky. Podle tvrzení některých to však vzájemný vztah práva a morálky v dnešním slova smyslu nepostihuje. Podle názoru jiných je právo pouhým subsystémem morálky sui generis.
Akademik Knapp zmiňuje ve své Teorii práva (C. H. Beck, Praha 1995) známou poučku Georga Jellineka, že právo je minimem morálky. Tato koncepce považuje právo za podmnožinu morálky a vyvozuje, že každá norma právní je zároveň i normou morální, kdežto nikoli každá norma morální je i normou právní. Tento názor považuje Viktor Knapp za mylný a jeho neudržitelnost demonstruje jednoduše tím, že existují zcela bez pochybnosti i právní normy zjevně morálně indiferentní. Jako příklad lze uvést normu, která stanoví, že do procesních lhůt se nevčítají dny poštovní dopravy, že polovina měsíce je 15 dnů atd.[2]
Zákonný příkaz, že červené světlo na semaforu znamená "Stůj!", že se jezdí vpravo nebo že nově přidělované rodné číslo musí mít deset míst, není ani morální, ani amorální, ale mimomorální (angličtina používá pro popis této situace tripartici moral, amoral a immoral – morální, nemorální a mimomorální), přesto je to právo a stát jeho dodržování mocensky vynucuje (což souvisí i s problémem teprve vznikajícího právního systému, společnosti, která teprve přejímá zásadu dělby moci). Podle názoru jiných je i taková apolitická právní norma morální. Její porušování totiž narušuje systém, a proto musí být trestáno. Je sice stanovena arbitrárně (i jiný konsensus by byl možný a třebas i vhodný), ale má pořádací charakter – organisuje společnost. Proto je nutno (zu sollen) ji dodržovat.
Rozrůstání a positivisace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních kodexů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat. Právo bylo to, co stálo v zákoně (psané právo, ius scriptum); morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž veřejné úřady při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se fikce, že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů.
Je sporné, jaký význam v celém processu sehrály totalitní režimy 20. století. Ve své úvodní fasi (těsně po revoluci) právo odhodily jako nepotřebný balast a morálku (svérázně chápanou, např. jako "revoluční právní vědomí") povýšily nad právo.[3] To vedlo tak enormnímu porušování lidských práv, že to bylo neúnosné i pro diktaturu, s omezenou zpětnou vazbou. Ve fasi konsolidace ("normalisace") régimu proto dochází k opačnému extrému, hypertrofii a nadvládě psaného práva nad mravností. Totalitní stát se navenek tváří jako právní, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti je však prosazována vůle diktátora (i kollektivního – oligarchie) pseudoprávními prostředky bez korrektivu v přirozeném právu. Tradice je odhozena jako stará veteš bránící a brzdící pokrok. Tím došlo ve jménu objektivisace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápan jako stroj na aplikaci právní normy, jeho rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy.
Tato atrapa právního státu se stala základem právního řádu dnešní České republiky.
Vztah k jiným normativním systémům
Náboženské příkazy (ve smyslu ius divine, nikoli ius mere ecclesiasticum) jsou tradiční součástí morálky; neplnit je je nemravné.
Prameny a literatura
- Zdeněk Kühn: Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989. In Luboš Tichý, Pavel Holländer a Alexander Bruns (edd.): Odůvodnění soudního rozhodnutí. CPK PF UK, Praha 2011, pp. 431–444.
Další odkazy
- P. František L. Juchelka OFM: zavinění hříchu
