Úmysl: Porovnání verzí
d (Robot: Automated text replacement (-\[\[:cs:(\d{1,4})\|\d{1,4}\]\] +\1)) |
d (Robot: Automated text replacement (- - + – )) |
||
| Řádka 2: | Řádka 2: | ||
Úmyslné jednání je takové, kterým osoba: | Úmyslné jednání je takové, kterým osoba: | ||
| − | # o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala | + | # o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala – pak jde o '''přímý úmysl''' (''dolus directus''); |
| − | # věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti | + | # věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti – v tom případě se hovoří o '''nepřímém''' nebo '''evenuálním úmyslu''' (''dolus indirectus'', ''dolus eventualis''). |
| − | Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak | + | Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak – pokud nešlo o předstírané jednání – je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně. |
Úmysl má místo jak v [[trestní právo|trestním právu]], kde je podmínkou trestnosti velké části skutkových podstat [[trestný čin|trestných činů]] a řady skutkových podstat [[přestupek|přestupkových]], tak v [[právo|právu soukromém]]: např. v případě úmyslného [[zavinění]] [[škoda|škody]] se uplatňuje delší [[promlčení|promlčecí doba]] než v případě pouhé [[nedbalost]]i. Platný [[občanský zákoník]] však pojem úmyslu nedefinuje, proto se při posuzování, zda určité jednání bylo úmyslné, použije buď [[doktrinární výklad]], nebo [[analogie|analogicky]] a nesystémově [[trestní zákon]]. | Úmysl má místo jak v [[trestní právo|trestním právu]], kde je podmínkou trestnosti velké části skutkových podstat [[trestný čin|trestných činů]] a řady skutkových podstat [[přestupek|přestupkových]], tak v [[právo|právu soukromém]]: např. v případě úmyslného [[zavinění]] [[škoda|škody]] se uplatňuje delší [[promlčení|promlčecí doba]] než v případě pouhé [[nedbalost]]i. Platný [[občanský zákoník]] však pojem úmyslu nedefinuje, proto se při posuzování, zda určité jednání bylo úmyslné, použije buď [[doktrinární výklad]], nebo [[analogie|analogicky]] a nesystémově [[trestní zákon]]. | ||
Verse z 4. 10. 2006, 12:14
Úmyslem (dolus) se v právu rozumí bezprostřední vztah mezi stavem vůle fysické osoby a následkem jejího jednání. Úmyslné jednání je vždy jednáním zaviněným.
Úmyslné jednání je takové, kterým osoba:
- o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala – pak jde o přímý úmysl (dolus directus);
- věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti – v tom případě se hovoří o nepřímém nebo evenuálním úmyslu (dolus indirectus, dolus eventualis).
Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak – pokud nešlo o předstírané jednání – je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně.
Úmysl má místo jak v trestním právu, kde je podmínkou trestnosti velké části skutkových podstat trestných činů a řady skutkových podstat přestupkových, tak v právu soukromém: např. v případě úmyslného zavinění škody se uplatňuje delší promlčecí doba než v případě pouhé nedbalosti. Platný občanský zákoník však pojem úmyslu nedefinuje, proto se při posuzování, zda určité jednání bylo úmyslné, použije buď doktrinární výklad, nebo analogicky a nesystémově trestní zákon.
Nutnost prokazovat úmysl pachatele trestného činu je mnohými považováno za jednu z hlavních brzd účinnosti trestněprávního postihu hospodářské kriminality (tzv. tunelování) po r. 1989. Např. pokud management obchodní společnosti převedl hodnotnou část jejích aktiv na vlastní, nově založenou společnost, a pasiva a nepoužitelný majetek ponechal ve společnosti původní, kterou tím poslal do konkursu, vyžaduje formalistický výklad úmyslu prokázat, že takto jednající manažeři věděli, jaký následek bude mít jejich jednání pro vlastníky a věřitele původní (vytunelované) společnosti; o tom, že jednali s plným vědomím toho, co jejich jednání těmto poškozeným přivodí (a tedy v nepřímém úmyslu), nemůže být přitom rozumných pochyb.
