Zákon o obraně státu: Porovnání verzí
d (Link) |
(Doplněno) |
||
| Řádka 14: | Řádka 14: | ||
Jakkoli nelze upřít legitimitu snaze Československa zajistit v době ohrožení přiměřeně svou obranu, způsob, jak to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, tzn. do značné míry plošnou [[diskriminace|diskriminací]] a rekriminací osob, které byly zbaveny práva bránit se rozhodnutí okresních policejních ředitelství, která o státní nespolehlivosti [[právní moc|pravomocně]] rozhodovala, u soudu, vykročil daleko nad rámec toho, co je v [[právní stát|právním státě]] přípustné. | Jakkoli nelze upřít legitimitu snaze Československa zajistit v době ohrožení přiměřeně svou obranu, způsob, jak to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, tzn. do značné míry plošnou [[diskriminace|diskriminací]] a rekriminací osob, které byly zbaveny práva bránit se rozhodnutí okresních policejních ředitelství, která o státní nespolehlivosti [[právní moc|pravomocně]] rozhodovala, u soudu, vykročil daleko nad rámec toho, co je v [[právní stát|právním státě]] přípustné. | ||
| + | |||
| + | Podobný charakter jako zákon o obraně státu měl tzv. ''Machníkův výnos'', nikdy nerealisované rozhodnutí ministra obrany Františka Machníka, upravující povinnost strategických podniků zaměstnat místo Němců Čechy a Slováky. | ||
{{Viztéž}} | {{Viztéž}} | ||
Verse z 31. 10. 2006, 12:55
Zákon o obraně státu (zákon č. 131/1936 Sb. z. a n.) byl prvorepublikový zákon, jehož účelem bylo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa. Jeho protisudetské zaměření však eskalovalo národnostní konflikt a bylo jedním z důvodů, proč Československu v jeho národnostní politice odmítla v r. 1938 podporu Velká Británie a efektivně se postavila na stranu Hitlera (mise lorda Runcimana).
Zákon o obraně státu zavedl v § 19 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně dosti neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem:
Státně nespolehlivé osoby nesměly provozovat podniky strategické důležitosti (jež byly stanoveny značně širokým výčtem) a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že "úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou" – bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen.
Významným ustanovením byl rovněž § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, když navíc:
Jakkoli nelze upřít legitimitu snaze Československa zajistit v době ohrožení přiměřeně svou obranu, způsob, jak to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, tzn. do značné míry plošnou diskriminací a rekriminací osob, které byly zbaveny práva bránit se rozhodnutí okresních policejních ředitelství, která o státní nespolehlivosti pravomocně rozhodovala, u soudu, vykročil daleko nad rámec toho, co je v právním státě přípustné.
Podobný charakter jako zákon o obraně státu měl tzv. Machníkův výnos, nikdy nerealisované rozhodnutí ministra obrany Františka Machníka, upravující povinnost strategických podniků zaměstnat místo Němců Čechy a Slováky.
