Trestní řízení: Porovnání verzí

Aktuální verse z 30. 7. 2015, 17:08

Trestní řízení (angl. criminal procedure, něm. Strafverfahren, fr. procédure pénal) je formalisovaný proces, při kterém orgány činné v trestním řízení zjišťují, zda se obviněný dopustil trestného činu, z něhož byl obviněn, a ukládají mu za to trest. Zákonná úprava trestního řízení je obsažena v trestním řádu.

Stadia

Základní rozdělení přípravného řízení je na vyšetřování (angl. investigation) a stíhání (angl. prosecution).

České trestní řízení se člení na tyto základní fáse:

1. přípravné řízení – jeho složité dělení bylo v dnešní podobě zavedené novelou č. 292/1993 Sb.
   1. šetření (§ 69 zákona o policii) – je první etapou „předprocesního stadia“.
   2. prověřování – je druhou etapou „předprocesního stadia“. Začíná zahájením úkonů trestního řízení. Podle úpravy platné od r. 2001 je tato fáse součástí přípravného řízení, do té doby byla samostatná a označovala se neoficiálně jako řízení „předpřípravné“.
   3. vyšetřování – začíná usnesením o zahájení trestního stíhání, dříve sdělením obvinění a ještě před tím vznesením obvinění. Končí podáním obžaloby k soudu. Je to první etapa trestního stíhání.
2. řízení před soudem. Řízení před soudem končí právní mocí trestního rozsudku.
   1. hlavní líčení – probíhá před soudem I. stupně
   2. řízení o odvolání – u soudu odvolacího. Není vždy, je jen případné.
3. vykonávací řízení – odsouzený vykonává uložený trest. Jeho vykonáním se trestní řízení končí. Řízení o mimořádných opravných prostředcích, tj. o dovolání a o návrhu na obnovu řízení, samostatnou fási nepředstavuje a probíhá současně s řízením vykonávacím, případně i po jeho skončení.

V angloamerickém právním systému vypadá přípravné řízení úplně jinak. I zde je kontradiktorní. Obvinění (angl. charges) má 2 fase: 1. obžalobu (angl. indictment) před velkou porotou nebo sdělení (angl. information), které jde bez poroty rovnou k soudu, a 2. ověření (angl. arraignment) před soudem, kde obžalovaný vyjádří svůj postoj k obžalobě: vinen nebo nevinen (angl. guilty/not guilty). Otázka: "How do you plead?" by šla přeložit: "Vyjádřete se k bodu X obžaloby/sdělení"; plea bargaining jako "vyjednávání o vyjádření" a plea bargain jako "dohoda o vyjádření". Pokud je součástí dohody o vyjádření uznání viny, podává se místo obžaloby pouhé sdělení.

Zásady

Zásady trestního řízení jsou podobné zásadám nesporného řízení. Navíc k nim přistupují některé zvláštní principy:

1. Zásada ne bis in idem (tj. "ne dvakrát za stejnou věc") je podobná zásadě překážky rei iudicatae a znamená, že nikdo nesmí být dvakrát za stejný trestný čin nejen odsouzen a potrestán, ale ani trestně stíhán. Pravomocně skončené trestní řízení zakládá překážku dalšího obvinění; pokračovat v něm je možné jedině v případě, že se objeví skutečnosti nebo důkazy, které předtím nebyly orgánům činným v trestním řízení známy, na základě (soudem projednávaného) návrhu na obnovu řízení.
2. Zásada presumpce neviny stanoví, že na obviněného se pohlíží až do právní moci odsuzujícího rozsudku jako na nevinného; platí to i v případě, že obviněný byl soudem vzat do vazby. V praxi postkomunistického státu však tato zásada nebývá respektována a osoba, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, nebo na niž je dokonce jen podáno trestní oznámení, se stává terčem ostrakisace ze strany sdělovacích prostředků.
3. Zásada oficiality obdobně jako v nesporném řízení ukládá orgánům činným v trestním řízení jednat z úřední povinnosti. Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.
4. Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů je anachronismem přežívajícím z období před r. 1989, které nemá v moderním pojetí trestního řízení místo.
5. Zásada obžalovací (neboli akusační princip) je velmi důležitým právem obviněného. Stanoví, že stíhání před soudem je možné jen na základě obžaloby (nebo návrhu na potrestání ve zkráceném řízení) a pro skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění. Znamená, že obviněný má právo využívat svých procesních práv s plnou znalostí toho, pro který skutek je stíhán a který trestný čin v něm orgány činné v trestním řízení spatřují. Rekvalifikace (změna právní kvalifikace) v průběhu řízení před soudem je možná, ale obžalovaný má v takovém případě obdobná práva, jako kdyby hlavní líčení začalo znovu. Faktem však je, že české soudy tuto zásadu nerespektují, zjednodušují si práci a běžně odsuzují obviněné pro jiné skutky a pro jiné trestné činy, než pro které byli obžalováni a pro které jim bylo sděleno obvinění.
6. Zásada zákazu reformace in peius (lat. změny k horšímu) zakazuje, aby se právní postavení obviněného zhoršilo tím, že podá opravný prostředek, tzn. je-li jednou (i nepravomocně) odsouzen k určitému trestu, nesmí mu být proto, že se odvolá, uložen trest přísnější. To však platí jen v případě, že odvolání podal pouze tento obviněný. Tzn. jestliže se odvolal nejen obviněný, ale i např. státní zástupce, může odvolací soud změnit trest na přísnější.
7. Tuto zásadu doplňuje zásada beneficia cohaesionis, zajišťující výhody plynoucí z opravného prostředku (nebo presidentské milosti) i spoluobviněným, již sami opravný prostředek nepodali.
8. Zásada zákazu sebeobviňování stanoví, že obviněný nesmí být žádným způsobem přinucován poskytovat důkazy svědčící o jeho vině. Jak opakovaně judikoval Ústavní soud, nelze ho nutit k tomu, aby vydal policii účetnictví; pokud to odmítne, nesmí mu za to být uložena ani pořádková pokuta. To však nebrání odejmout mu věc důležitou pro trestní řízení proti jeho vůli, např. při domovní prohlídce.

Strany

Trestního řízení před se účastní několik procesních stran:

1. Obviněný je ten, o jehož domnělém nebo skutečném trestném činu se řízení vede. Obhájce není samostatnou stranou, jeho procesní aktivita je podřízena vůli obviněného. V praxi českých soudů však mnohdy dochází k tomu, že soudy upírají obviněným, kteří mají obhájce (zejména pokud jde o obhajobu ex offo), jejich procesní práva, a obhájce dokonce často působí proti zájmům obviněného a snaží se soudu a státnímu zástupci odsouzení obviněného usnadnit.
2. Státní zástupce zastupuje v řízení stát. Jeho povinností není dosáhnout za každou cenu odsouzení obviněného, ale je povinen vážit důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného. Protože tím jeho role prakticky splývá s úlohou soudu, vede současná úprava trestního řízení k tomu, že státní zástupci jen pasivně přebírají zjištění policejních orgánů a ta předkládají ve formě obžaloby soudu; v řízení vedeném inkvisičním principem (viz nesporné řízení) se tak stávají nadbytečným, neužitečným prvkem. Moderní pojetí trestního řízení naopak směřuje k posilování kontradiktorního charakteru procesu: obviněný (a jeho obhájce) a státní zástupce stojí proti sobě a musí neutrální soud o svých tvrzeních o vině, resp. nevině obviněného přesvědčit.
3. Poškozený je ten, komu byla trestným činem způsobena (majetková nebo nemajetková) újma. V řízení má rozsáhlá procesní práva, avšak materiálně se ho může účastnit pouze návrhem, aby obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody v adhesním řízení.
4. Zúčastněná osoba je ten, komu má být rozsudkem zabavena určitá věc, aniž by sám byl v tomto trestním řízení stíhán jako obviněný.
5. Společenský zástupce je reliktem minulosti; jeho význam v dnešním trestním řízení je minimální.

Praxe v České republice

Přestože existují rozsáhlé procesní záruky, které by měly zajistit, aby nedocházelo k justičním omylům, praxe postkomunistického soudnictví se tomuto ideálu ani zdaleka neblíží: zatímco určité druhy trestné činnosti, zejména organisované, hospodářské a některé druhy majetkové kriminality, postihu vesměs unikají, v jiných případech soudy vynášejí přísné tresty, aniž by byl trestný čin dostatečně prokázán a aniž by jeho závažnost a společenská škodlivost výši trestu korespondovala.

Tak se stalo, že zatímco postkomunistické justici unikly malversace v řádu stovek miliard korun v době kuponové privatisace a trestně stíháno bylo jen minimum osob, které se podílely na tunelování bank v 90. léta, pravomocně odsouzen byl vydavatel Hitlerovy knihy Mein Kampf Michal Zítko, ačkoli tato kniha je běžně dostupná na Internetu i ve veřejných knihovnách. Obvinění byl zproštěn až na základě druhého dovolání k Nejvyššímu soudu^[1].

Tento reversní vztah mezi závažností provinění a výší trestu, resp. pravděpodobností potrestání, je způsobován několika synergicky působícími faktory:

• Justice zdědila z totalitní minulosti sklon k formalistickému rozhodování, které demotivuje iniciativu a vylučuje jinou než formálně chápanou odpovědnost. Profesní úspěch je v české justici stále ještě odvozován nikoli od kvality rozhodování a složitosti řešených případů, ale je vymezen negativně tak, že úspěšný je ten, kdo se dopustí minimálního počtu prokazatelných pochybení, vesměs formálního rázu. To vede k alibismu a nechuti rozhodovat, zvlášť ve složitějších případech.
• Tím, že byla justice do r. 1989 podřízena politickému diktátu komunistické strany, ztratili soudci a státní zástupci společenskou prestiž. Ta je provázena ztrátou sebevědomí; stává se proto, že soudci soudí přísněji ty, kteří jsou společensky níže postaveni a od nichž se neobávají výčitek nebo mediálních protiakcí.
• Obhájci jen zřídka plní roli, která by jim měla příslušet. Sami se chápou jako součást justičního systému a snaží se pojímat obhajobu obiněného tak, aby to pro ně představovalo minimální zátěž a aby zároveň uspokojili poptávku soudů po rychlém a snadném projednání věci. Zásadou obhájců je, že do případů téměř nikdy nevnášejí nové aspekty a nekomplikují je, a to ani v případech, kdy by to prospělo zájmům jejich klienta.
• Přetrvávajícím problémem je vysoká míra korupce, ani ne tak v samotné justici, jako u znalců, bez jejichž součinnosti se soud při řešení složitějších případů neobejde. V situaci, kdy existuje korupční trh se znaleckými posudky s prakticky libovolným závěrem a kdy jsou tito znalci za své korupční jednání nepostižitelní (a navíc mohou v případě trestního stíhání počítat se solidaritou svých stejně zkorumpovaných kolegů), nemá soud, resp. policejní orgán, který se na názor znalce musí spoléhat, tak jako tak možnost, jak se dopátrat pravdy.
• Přetrvávající institut trestního příkazu (§§ 314e–314g TŘ, zavedený čl. I bodem 46 zákona č. 48/1973 Sb.), ačkoliv se již v roce 1990 hovořilo o tom, že ho rekodifikace zruší.[1]

Organisace trestního soudnictví

Za Rakouska byla komplikovaná. Měla 4 články, ale jen 3 stupně:

1. okresní soudy – samosoudy
2. krajské soudy nebo zemské soudy jako sborové soudy první stolice; od roku 1929 jen krajské
   • porotní soudy – byly zřizovány u sborových soudů první stolice. Zasedaly jen, pokud byly svolány.
3. vrchní zemské soudy jako sborové soudy druhé stolice; od roku 1929 jen vrchní, od roku 1945 zemské
4. nejvyšší soudní a kasační dvůr; od roku 1918 nejvyšší

Zákon č. 201/1928 Sb. z. a n., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví, soudy a státní zastupitelství přejmenoval. K dalšímu přejmenování došlo dekretem č. 90/1945 Sb., o úpravě některých organisačních a služebních otázek v oboru soudnictví. Poroty byly naposledy upraveny zákonem č. 232/1946 Sb., o porotních soudech.

Vizte též

• Trestní řád
• Soud#Soudní soustava

Další odkazy

• Zdeněk Jemelík: Adélka Vražednice v pasti paragrafů i politiky – publicistický článek
• Zdeněk Jemelík: Sešla z očí, kéž nesejde z myslí…
• Tomáš Pecina: Analysa role státního zástupce
• de:Prozessmaxime (německy)
• Information (anglicky)
• en:Arraignment (anglicky)

Reference

1. ↑ http://zpravy.idnes.cz/krimi.asp?r=krimi&c=A050310_111203_krimi_ton