Vazba: Porovnání verzí

Verse z 13. 11. 2011, 14:24

Vazbou se v právu označuje opatření, jímž se obviněný (zpravidla dlouhodobě) omezuje na svobodě a které je nezbytné k tomu, aby nemohl mařit trestní řízení tím, že uprchne nebo se bude skrývat, bude se vyhýbat úkonům trestního řízení nebo ovlivňovat (např. zastrašovat nebo uplácet) svědky, nebo aby nemohl v trestné činnosti pokračovat.

Druhy vazby

1. útěková [§ 67 písm. a) trestního řádu]. Je standardně uvalena, pokud obviněný nemá na území ČR trvalý pobyt.
2. kolusní [§ 67 písm. b) trestního řádu]. Je standardně uvalena, pokud vyšetřovatel dosud nevyslechl všechny svědky.
3. předstižná [§ 67 písm. c) trestního řádu]. Je standardně uvalena, pokud obviněný nemá zaměstnání.

Na rozdíl od úpravy platné před r. 1989 o vazbě vždy rozhoduje na návrh státního zástupce soud. Proti usnesení o vzetí do vazby je přípustná stížnost, která však nemá odkladný účinek.

Krátkodobé zadržení a zajištění (do 72 hodin) není vazbou, ač se tak někdy mezi laiky nazývá.

Vazba se vykonává ve specialisované vazební věznici nebo ve vazebním oddělení věznice běžné. Podmínky vazby jsou – v rozporu s principem presumpce neviny i praxí jiných zemí – obvykle tvrdší než podmínky výkonu trestu odnětí svobody. Vůbec nejtěžší bývá kolusní vazba.

Justiční excessy v ČR

Trestní řád sice obsahuje poměrně složitá ustanovení omezujující maximální dobu vazby, ale obecně je v České republice vazba nadužívána, bývá nadměrně dlouhá a používá se v rozporu se zákonem i jako prostředek, jak obviněného přimět k přiznání nebo k tomu, aby orgánům činným v trestním řízení poskytl další informace, např. označil další spolupachatele.

Typickým příkladem zneužití institutu vazby je její uvalení na Rostislava Roztočila, který se dobrovolně dostavil do ČR. Podobný je případ pornoherce Rosenberga, který ve zcela zbytečné vazbě strávil celých 5 měsíců, aby nakonec v prvním stupni dostal za své přečiny jen podmíněný trest,[1] který byl potvrzen i v druhém stupni.[2] Podobný přístup byl liberálními politiky kritisován.[3]

Dalším mediálně známým případem je zneužití vazby proti manželům Rosnerovým[4], kde pod tlakem mediální kritiky byl vyškovský státní zástupce nucen vydat tiskové prohlášení,[5] kde manipulativně uvedl, že "vazbu z tzv. koluzních důvodů (§ 67 písm. b) trestního řádu) nelze nahradit instituty uvedenými v trestním řádu (§§ 73 a 73a trestního řádu), a tím méně jiným opatřením navrženým soukromou osobou", přičemž však "opomněl" uvést, že podle § 67 i. f. trestního řádu i pro kolusní vazbu platí, že je přípustná jen v případě, že "nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením."

Jiným příkladem je usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 To 543/2006, kde odvolací soud aproboval rozhodnutí prvostupňového soudu o vzetí do předstižné vazby v případě bagatelního deliktu. V konkrétním případě měl recidivista zakázán okres Ch. Byl však do okresu Ch. předvolán k seznámení se spisem. Téhož dne ve 2.00 v noci byl v Ch. zadržen. Okresní soud ho proto vzal do vazby, aby zabránil dalšímu maření výkonu úředního rozhodnutí, místo aby o jeho deliktu rozhodl meritorně.^[1]

Plasticky popisuje zážitky z vazby R. R., který byl po roce a půl propuštěn zásahem ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229.[6] Vazba byla zneužita i vůči pachateli verbálního deliktu, Eriku Sedláčkovi.[7]

Vzhledem k intensitě zásahu do osobnostních práv obviněného, kterou vazba představuje, není překvapivé, že rozhodování o její zákonnosti (ústavnosti) patří k nejobvyklejší agendě Ústavního soudu. Ústavní soud např. judikoval, že k uvalení vazby nestačí důvodný předpoklad, že se obviněný bude pokoušet mařit trestní řízení, ale musí se takového jednání skutečně dopustit již před rozhodnutím o vazbě (není tedy zákonná vazba odůvodněná pouze tím, že obviněný je cizinec, který pravděpodobně bude chtít opustit Českou republiku). Podobně bylo judikováno, že o prodloužení vazby se vždy musí rozhodovat v přítomnosti obviněného, který by měl být soudem vyslechnut. Skandálním přístupem českých soudů k vazbě se několikát zabýval i ESLP. V případu Fešar v. ČR[8] i Husák v. ČR[9] konstatoval, že ČR porušila čl. 5 EÚLP.

Za nezákonnou vazbu přísluší obviněnému odškodnění, které se stanoví v minimální výši 5.000,- Kč za měsíc vazby, nebo ve výši průměrného výdělku obviněného, je-li vyšší. Tuto náhradu je však stěží možno pokládat za přiměřenou (nahrazuje se pouze ušlá mzda, nikoli další újma, kterou vazba způsobila), proto se obvinění v těchto případech obracejí na soud i se žalobou na náhradu nemajetkové újmy; v takovém řízení jim může soud přiznat náhradu v neomezené výši.

Obhájci statu quo, např. Radek Bartoš, zneužívání vazby bagatelisují a tvrdí, že vše vyřešila novela trestního řádu č. 265/2001 Sb., ačkoliv je zjevný opak[10]. V civilisovaných státech, např. v USA, se naproti tomu považuje za lidské právo, že nevinný nemusí jít do vězení. Vazba je tam rutinně nahrazována kaucí, stanovenou přiměřeně k majetku obviněného.

Toto zneužívání vazby se repressivní úřady pokoušejí vyvážet i do ciziny.[11] Jejich snaha je však neúspěšná.[12]

Poznámky pod čarou

1. ↑ anotace v Právních rozhledech 10/2007, pp. 381–383.

Další odkazy

• Václav Vlk: Odškodné za neoprávněnou vazbu je směšné