Zákon o obraně státu: Porovnání verzí
(Doplněna data u Machníka) |
(Senátor Kvasnička o něm prohlásil...) |
||
| Řádka 16: | Řádka 16: | ||
Podobný charakter jako zákon o obraně státu měl tzv. ''Machníkův výnos'', nikdy nerealisované rozhodnutí ministra obrany Františka Machníka (1886–1967), upravující povinnost strategických podniků zaměstnat místo Němců Čechy a Slováky. | Podobný charakter jako zákon o obraně státu měl tzv. ''Machníkův výnos'', nikdy nerealisované rozhodnutí ministra obrany Františka Machníka (1886–1967), upravující povinnost strategických podniků zaměstnat místo Němců Čechy a Slováky. | ||
| + | |||
| + | [[Senátor]] Kvasnička o něm prohlásil: ''"Vzpomeňte si, slavný senáte, co se nadělalo kraválu s t. zv. "Machníkovým výnosem". Za hranice se s ním šlo, do světa, do Anglie a vyhrožovalo se. Při tom neobsahoval Machníkův výnos nic jiného než to, že nařídil, aby podniky, které mají vojenské dodávky, dbaly při zaměstnávání na procentní poměr občanů toho kterého národa v tamním kraji. Věc tak samozřejmá a spravedlivá se tady stala předmětem interpelace. Rád bych viděl, zda by Německá říše zaměstnávala na opevňovacích pracích, řekněme proti Polsku, příslušníky národa polského. (Výkřiky.) A že při tom nechceme nikoho napadnouti, o tom se ani nemluví."''[http://senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/stena/094schuz/S094003.htm] | ||
{{Viztéž}} | {{Viztéž}} | ||
Verse z 31. 10. 2006, 20:45
Zákon o obraně státu (zákon č. 131/1936 Sb. z. a n.) byl prvorepublikový zákon, jehož účelem bylo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa. Jeho protisudetské zaměření však eskalovalo národnostní konflikt a bylo jedním z důvodů, proč Československu v jeho národnostní politice odmítla v r. 1938 podporu Velká Británie a efektivně se postavila na stranu Hitlera (mise lorda Runcimana).
Zákon o obraně státu zavedl v § 19 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně dosti neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem:
Státně nespolehlivé osoby nesměly provozovat podniky strategické důležitosti (jež byly stanoveny značně širokým výčtem) a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že "úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou" – bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen.
Významným ustanovením byl rovněž § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, když navíc:
Jakkoli nelze upřít legitimitu snaze Československa zajistit v době ohrožení přiměřeně svou obranu, způsob, jak to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, tzn. do značné míry plošnou diskriminací a rekriminací osob, které byly zbaveny práva bránit se rozhodnutí okresních policejních ředitelství, která o státní nespolehlivosti pravomocně rozhodovala, u soudu, vykročil daleko nad rámec toho, co je v právním státě přípustné.
Podobný charakter jako zákon o obraně státu měl tzv. Machníkův výnos, nikdy nerealisované rozhodnutí ministra obrany Františka Machníka (1886–1967), upravující povinnost strategických podniků zaměstnat místo Němců Čechy a Slováky.
Senátor Kvasnička o něm prohlásil: "Vzpomeňte si, slavný senáte, co se nadělalo kraválu s t. zv. "Machníkovým výnosem". Za hranice se s ním šlo, do světa, do Anglie a vyhrožovalo se. Při tom neobsahoval Machníkův výnos nic jiného než to, že nařídil, aby podniky, které mají vojenské dodávky, dbaly při zaměstnávání na procentní poměr občanů toho kterého národa v tamním kraji. Věc tak samozřejmá a spravedlivá se tady stala předmětem interpelace. Rád bych viděl, zda by Německá říše zaměstnávala na opevňovacích pracích, řekněme proti Polsku, příslušníky národa polského. (Výkřiky.) A že při tom nechceme nikoho napadnouti, o tom se ani nemluví."[1]
