Nedbalost: Porovnání verzí
(Hrubá a lehká nedbalost) |
(http://franciscan-archive.org/bonaventura/opera/bon02525.html) |
||
| Řádka 5: | Řádka 5: | ||
* nevěděla, že může následek způsobit, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla ('''nevědomá nedbalost'''). | * nevěděla, že může následek způsobit, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla ('''nevědomá nedbalost'''). | ||
| − | V případě nevědomé nedbalosti jde tedy právní pojetí [[zavinění]] proti usu běžnému, kde přežívá náboženská zásada "nevědomost hříchu nečiní" (''ignorantia excusat peccatum''). | + | V případě nevědomé nedbalosti jde tedy právní pojetí [[zavinění]] proti usu běžnému, kde přežívá náboženská zásada "nevědomost hříchu nečiní" (''ignorantia excusat peccatum'').[http://franciscan-archive.org/bonaventura/opera/bon02525.html] |
Jak je podrobněji objasněno v článku o [[úmysl]]u, nutnost "prokazování" [[úmysl]]u v českém [[trestní právo|trestním právu]] přináší řadu praktických komplikací a vede k deformované aplikaci práva. | Jak je podrobněji objasněno v článku o [[úmysl]]u, nutnost "prokazování" [[úmysl]]u v českém [[trestní právo|trestním právu]] přináší řadu praktických komplikací a vede k deformované aplikaci práva. | ||
Aktuální verse z 29. 8. 2010, 09:30
Nedbalost vyjadřuje vztah mezi stavem vůle fysické osoby a následkem jejího jednání (popř. nečinnosti), který je slabší než v případě úmyslu. Nedbalostní jednání je však přesto považováno za zaviněné.
Existují dva stupně nedbalosti, rozlišující se podle toho, zda osoba:
- věděla, že může způsobit určitý následek, avšak bez přiměřeného důvodu předpokládala, že k němu nedojde (vědomá nedbalost); nebo
- nevěděla, že může následek způsobit, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla (nevědomá nedbalost).
V případě nevědomé nedbalosti jde tedy právní pojetí zavinění proti usu běžnému, kde přežívá náboženská zásada "nevědomost hříchu nečiní" (ignorantia excusat peccatum).[1]
Jak je podrobněji objasněno v článku o úmyslu, nutnost "prokazování" úmyslu v českém trestním právu přináší řadu praktických komplikací a vede k deformované aplikaci práva.
Rozdíl mezi vědomou nedbalostí ("věděl, že může způsobit, ale nepředpokládal to") a nepřímým úmyslem ("věděl, že může způsobit, a byl s tím srozuměn") je velice subtilní a ani z okolností jednání pachatele trestného činu zpravidla nelze s jistotou usoudit, zda určité jednání bylo ještě nedbalé nebo již úmyslné. To vede soudy k tomu, že v případě násilných trestných činů úmysl – někdy nedůvodně – presumují (udeří-li pachatel oběť pohrabáčem, předpokládá se úmysl ji usmrtit), kdežto u hospodářských trestných činů se – stejně nedůvodně – presumuje nedbalost (prodej akcií nebo obchodního podílu obchodní společnosti za desetinu nebo desetinásobek skutečné ceny nepostačuje jako důkaz fraudulentního jednání, neboť obviněný bude s úspěchem tvrdit, že o této skutečnosti buď nevěděl, nebo v ní neviděl jednání na úkor poškozených).
Hrubá a lehká nedbalost
- culpa lata (hrubá nedbalost). Platí zde právní zásada: Culpa lata dolo proxima est. (Hrubá nedbalost je srovnatelná s úmyslem.) Podle § 447 odst. 2 OZ k ní soud přihlíží při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku.
- culpa levis (lehká nedbalost)
- custodia (odpovědnost za náhodu)
Jedná se o tradiční římské dělení.
