Dozor: Porovnání verzí

Verse z 10. 5. 2012, 09:33

Dozor (něm. Aufsicht, angl. supervision; naproti tomu surveillance znamená sledování) je pozorování faktického stavu a jeho porovnání s ideálním.

V platném právu bývají místo pojmu dozor užívány pojmy kontrola, dohled, revise, inspekce a prověrka. Pojem kontrola je nevhodný s ohledem na jeho význam v angličtině. Anglosaské pojetí se prosadilo i do dřívějšího znění § 17a odst. 1 zákona o bankách, a to ne pouze pro účely bankovního zákona. Prověrka je ohavný rusismus. Audit je finančním dozorem.

Druhy dozoru

1. správní dozor (vnější dozor) – dozorčí úřad pozoruje chování nepodřízených subjektů a porovnává ho s žádoucím. Při zjištění nesouladu aplikuje nápravné nebo sankční prostředky.
2. státní dozor – dozor státu nad ostatními veřejnoprávními korporacemi. Především hospodářský (finanční). V ČR je velice oslaben. Za existence správního soudnictví by státní úřady neměly mít pravomoc sistovat právní předpisy samosprávy – je to výraz státního paternalismu a „dvojkolejnosti“ v negativním slova smyslu. Postižený nezákonným nařízením se může sám obrátit na soud. Zákon č. 126/1920 Sb., o organisaci politické správy, ve znění pozdějších předpisů, stanovil v § 43, že státní dozor nad zeměmi má ministerstvo vnitra/vláda, a v § 80, že státní dozor nad okresy má zemský výbor.
3. vnitřní dozor – nařízeného správního úřadu nad podřízeným. Přezkum nejen zákonnosti (právnosti), ale též věcné správnosti a účelnosti.

Druhem dozoru, a to preventivním, je i kontrasignace. Může-li být odepřena pouze ze zákonných důvodů, jedná se o potvrzení (něm. Bestätigung); odvisí-li kontrasignace od vůle kontrasignátora (je v jeho diskreci), jedná se o schválení (něm. Genehmigung).

Rakousko

Císařským nařízením č. 140/1866, ř. z., o nejvyšším účetním dvoru, byl zřízen nejvyšší účetní dvůr (Oberster Rechnungshof).

Československo

Zákonem č. 175/1919 Sb. z. a n., o zřízení a působnosti nejvyššího účetního kontrolního úřadu, byl zřízen nejvyšší účetní kontrolní úřad se sídlem v Praze.

Česká republika

Již na samém počátku existence České socialistické republiky byl zákonem ČNR č. 7/1969 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadě České socialistické republiky, zřízen Nejvyšší kontrolní úřad České socialistické republiky. Za normalisace však byl zákonem ČNR č. 147/1970 Sb., o změnách v soustavě ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, zrušen a nahrazen Výborem lidové kontroly České socialistické republiky.

Nejvyšší kontrolní úřad je zakotven v čl. 97 ústavy. To je z komparativního hlediska naprosto výjimečné a výrazem jejího postkommunistického charakteru. V západních státech je tento správní úřad označován jako účetní dvůr,[1] např. Evropský účetní dvůr,[2], nebo Supreme Audit Institution (SAI)[3]. NKÚ je upraven zákonem č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů.

Správní dozor je regulován zákonem ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Výsledkem dozoru je podle jeho § 15 (kontrolní) protokoll. Ten podle SJS 1212 není správním aktem.[4] S tímto názorem se ztotožnil i ústavní soud ve věci J. S. v. fnanční ředitelství v Brně z 21. 4. 2009, II. ÚS 703/06, NALUS: 62211:[5] "Jedním z procesních oprávnění, jímž je správce daně v průběhu daňového řízení nadán, je i daňová kontrola. Ústavní soud souhlasí s názorem traktovaným v judikatuře Nejvyššího správního soudu, že daňovou kontrolu nelze ztotožňovat s pojmem daňového řízení a že daňová kontrola není ani samostatným řízením, nýbrž toliko dílčím procesním postupem odehrávajícím se v rámci daňového řízení (např. 5 Afs 223/2004, 2 Afs 144/2004). Daňová kontrola je svou povahou procesem kontrolním, nikoliv rozhodovacím (obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 334/02, Sb. n. a usn., sv. 30, č. 63, str. 129), jedná se o formalizovaný proces opatřování důkazů v rámci daňového řízení. Lze konstatovat, že daňové řízení má, pokud jde o pořizování důkazů, vyšetřovací charakter: správce daně je nadán celou řadou vyšetřovacích pravomocí k tomu, aby zajistil zájem státu na zajištění toho, co "jeho jest", tj. ověření, přezkoumání a vymožení daňové povinnosti jednotlivce. Daňová kontrola je z tohoto pohledu specifická v tom, že "vyšetřovací" charakter daňového řízení je v ní výrazně posílen. Daňová kontrola proto zřejmě představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce (daňový řád ukládá v průběhu daňové kontroly daňovému subjektu řadu povinností od poskytování vhodného místa a prostředí k provádění kontrolních úkonů, přes umožnění vstupu pracovníka správce daně do všech provozních budov, místností, obydlí, dopravních prostředků, až po povinnost vydat pracovníku správce daně všechny požadované doklady, písemnosti atd.) (obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, dostupný v el. databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz)."

Další odkazy

• Historie NKÚ
• Rozprava o návrhu zákona č. 7/1969 Sb.
• Rechnungshof (RH) (německy)