Počítání času: Porovnání verzí

Verse z 14. 10. 2006, 05:10

Počítání času je v českém právu (s nesystémovou výjimkou práva pracovního) upraveno jednotně v občanském zákoníku. Ačkoli tato pravidla nejsou nijak složitá, laici je většinou neznají a tak se např. stává, že zbytečně a s obtížemi podávají poštovní zásilku o víkendu, ačkoli k zachování lhůty by stačilo podat ji v pondělí.

Délka lhůty/doby

Při počítání času je rozhodné, jaká jednotka času je použita pro stanovení určité lhůty nebo doby:

1. Je-li lhůta/doba určena počtem dnů, začíná se počítat o půlnoci (ve 24.00 hod.) dne, kdy došlo k události, od níž se odvíjí, a skončí o příslušný počet dnů později. To znamená, že stačí ke dni, kdy k události došlo, přičíst počet dnů lhůty/doby, a dostaneme poslední den lhůty/doby: např. třídenní lhůta/doba odvíjející se od doručení zásilky, k němuž došlo 4. května, skončí 7. května, neboť 4 + 3 = 7.
2. Lhůta/doba stanovená počtem týdnů, měsíců nebo let skončí v den, který se pořadovým číslem nebo označením shoduje se dnem, od něhož se počátek lhůty/doby odvíjí, tzn. týdenní lhůta/doba počítaná od pátku 4. května skončí v pátek 11. května, měsíční lhůta/doba skončí 4. června a roční 4. května následujícího roku. Stane-li se, že takový den v měsíci neexistuje, např. u tříměsíční lhůty/doby počítané od 31. ledna nebo u roční od 29. února, skončí lhůta/doba v poslední den v měsíci, tzn. v uvedených příkladech 30. dubna, resp. 28. února následujícího roku.
3. Je-li při stanovení lhůty/doby použito rozlišování na poloviny měsíce (to je však v praxi velmi řídké), rozumí se polovinou měsíce 15 dnů, bez ohledu na to, kolik dnů měsíc skutečně má.
4. Připadá-li den lhůty/doby na sobotu, neděli nebo (státní) svátek, je posledním dnem lhůty/doby nejbližší následující pracovní den. Toto důležité pravidlo, jak v r. 1998 judikoval Ústavní soud, platí v celém právním řádu, včetně práva ústavního.
5. Lhůty/doby počítané na hodiny, popř. na minuty nebo sekundy obecnou úpravu postrádají a je vždy třeba vyjít z toho, co je stanoveno v příslušné smlouvě nebo právním předpisu.

Někdy se lhůty a doby počítají v pracovních dnech, obvyklejší (a tradiční) je jejich počítání na dny kalendářní.

Lhůta nebo doba?

Při počítání času se rozlišuje lhůta a doba; je však třeba podotknout, že toto rozlišování není přijímáno jednoznačně. Někteří autoři je nepoužívají a hovoří v obou případech o lhůtách (které případně rozlišují na lhůty počínací a končící), nebo dokonce užívají oba termíny promiscue.

1. Lhůta je časový interval, v němž musí být něco vykonáno, aby nenastal právním předpisem předpokládaný (zpravidla sankční) následek. Stane-li se tak, lhůta pozbude významu (bude "dodržena", popř. "zachována"); nestane-li se tak, lhůta uplyne marně. Obvykle se počítá od data, které je pro počátek lhůty rozhodné, dopředu, a to podle shora uvedených pravidel. Výjimkou je např. povinnost oznámit konání shromáždění občanů, kde se lhůta počítá zpětně od zamýšleného dne konání shromáždění. Příklady: lhůta k plnění stanovená v rozsudku, preklusivní (propadná) lhůta, lhůta k podání odvolání
2. Dobou se rozumí časový interval, s jehož uplynutím spojuje právo určitý následek, a to bez ohledu na to, je-li v této lhůtě něco vykonáno (nejvýš může dojít k jejímu zastavení nebo přerušení – viz níže). Příklady: promlčecí doba, výpovědní doba u pracovního poměru, zkušební doba při podmíněném odsouzení v trestním právu, vydržecí doba

V případě výpovědi smlouvy má stricto sensu smysl hovořit jak o výpovědní lhůtě, tak o výpovědní době: může být např. sjednáno, že výpověď smlouvy musí být doručena druhé straně ve lhůtě tří měsíců před datem, k němuž má být smlouva zrušena (pak jde o lhůtu), anebo že smlouva skončí k poslednímu dni měsíce následující po doručení písemné výpovědi druhé straně – v tom případě se jedná o dobu. V obou případech však po platné výpovědi počíná běžet výpovědní doba, nikoli lhůta.

Druhy lhůt

Theorie rozlišuje dva druhy lhůt:

1. Hmotněprávní (preklusivní, propadné) lhůty jsou lhůty, jejichž běh zpravidla nelze ovlivnit jednáním recipientů příslušných právních norem – jejich zmeškání má za následek zánik práva, konec lhůty je absolutní a lhůtu nelze vracet.
2. Procesní (pořádkové, soudcovské) lhůty jsou stanoveny pouze v zájmu efektivity řízení. Jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva, pokud k němu došlo z omluvitelných důvodů, může být lhůta vrácena, takže se k jejímu zmeškání nepřihlédne. U tzv. soudcovských lhůt navíc ani není třeba o vracení žádat.

Poštovní přeprava

Již od 18. století se v právu ustálila zvyklost, že do běhu lhůt se nepočítá doba poštovní přepravy. V českém právu však toto pravidlo není implementováno důsledně, a tak se sice běh lhůt k podání opravných prostředků správně odvíjí od data doručení napadeného rozhodnutí a nikoli od data jeho vydání (procesní, popř. pořádkové lhůty), avšak u hmotněprávních (preklusivních) lhůt se doba poštovní přepravy do lhůty zahrnuje, a tak k preklusi nedoje jen tehdy, je-li zásilka v poslední den lhůty soudu nebo jinému adresátu skutečně doručena.

Ještě složitější situace je u lhůt, které vyžadují, aby byla ve hmotněprávní lhůtě vyrozuměna fysická nebo právnická osoba, u níž bývá často obtížné až nemožné řádné doručení zajistit (a v jejímž zájmu je přijetí zásilky oddalovat). Dojde-li ke sporu, je třeba složitě dovozovat, že oznámení bylo učiněno včas a nebylo v moci odesílatele zajistit, aby si adresát zásilku převzal.

Stávající úprava tak hraničí s odpíráním práva na spravedlivý proces.

Stavění a přerušení lhůty/doby

O stavění lhůty/doby se hovoří v případě, že lhůta/doba v důsledku určité události nebo situace přestává běžet. Když tato událost nebo situace pomine, pokračuje lhůta/doba tam, kde se zastavila.

Přerušení (přetržení) lhůty/doby znamená, že událost nevyvolá jen zastavení běhu lhůty/doby, ale vrátí ji na počátek, takže poté, co událost skončí, se lhůta/doba znovu rozběhne v celé své délce.

Subjektivní a objektivní lhůta

Pro počátek lhůty (případně též doby) může být buď rozhodující okamžik, kdy k události skutečně došlo – pak se v nauce hovoří o objektivní lhůtě – nebo okamžik, kdy se určitá osoba o události dozvěděla – tzv. subjektivní lhůta (o objektivní a subjektivní době se zpravidla nemluví, ač by to bylo v některých případech přesnější). Často se oba druhy lhůt kombinují, např. u práva na náhradu škody.