Morálka

Morálka (z latiny; česky mravnost) je vedle práva a etikety největší normativní systém. Morálku studuje ethika (filosofie morálky). V souvislosti se scientifikací filosofie se tradiční pojmy jako morální soud nebo morální princip nahrazují pojmy ethický soud nebo ethický princip.

K nejsložitějším morálním otázkám patří potraty, euthanasie a jaderné zbraně.

Vztah práva a morálky

Prodělal složitý historický vývoj. Právo v dnešním slova smyslu vzniká spolu se vznikem státu tím, že se státní moc rozhodne určitá jednání trestat (reprobovat) a jiná mocensky chránit (aprobovat) a naopak postihovat sankcí každého, kdo by se pokusil do takového jednání neoprávněně zasahovat nebo jeho výkonu bránit. Pro takto chápané právo platí známé Jellinekovo dictum, že právo je minimem morálky, tedy, že právo a morálka jsou 2 disjunktivní systémy (navzájem se vylučující, bez průniku, buď anebo).[1] Pokud nějakou normu právo pohltí, přestává být součástí morálky. Podle tvrzení některých to však vzájemný vztah práva a morálky v dnešním slova smyslu nepostihuje. Podle názoru jiných je právo pouhým subsystémem morálky sui generis.

Akademik Knapp zmiňuje ve své Teorii práva (C. H. Beck, Praha 1995) známou poučku Georga Jellineka, že právo je minimem morálky. Tato koncepce považuje právo za podmnožinu morálky a vyvozuje, že každá norma právní je zároveň i normou morální, kdežto nikoli každá norma morální je i normou právní. Tento názor považuje Viktor Knapp za mylný a jeho neudržitelnost demonstruje jednoduše tím, že existují zcela bez pochybnosti i právní normy zjevně morálně indiferentní. Jako příklad lze uvést normu, která stanoví, že do procesních lhůt se nevčítají dny poštovní dopravy, že polovina měsíce je 15 dnů atd.[2]

Zákonný příkaz, že červené světlo na semaforu znamená "Stůj!", že se jezdí vpravo nebo že nově přidělované rodné číslo musí mít deset míst, není ani morální, ani amorální, ale mimomorální (angličtina používá pro popis této situace tripartici moral, amoral a immoral – morální, nemorální a mimomorální), přesto je to právo a stát jeho dodržování mocensky vynucuje (což souvisí i s problémem teprve vznikajícího právního systému, společnosti, která teprve přejímá zásadu dělby moci). Podle názoru jiných je i taková apolitická právní norma morální. Její porušování totiž narušuje systém, a proto musí být trestáno. Je sice stanovena arbitrárně (i jiný konsensus by byl možný a třebas i vhodný), ale má pořádací charakter – organisuje společnost. Proto je nutno (zu sollen) ji dodržovat.

Rozrůstání a positivisace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních kodexů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat. Právo bylo to, co stálo v zákoně (psané právo, ius scriptum); morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž veřejné úřady při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se fikce, že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů.

Je sporné, jaký význam v celém processu sehrály totalitní režimy 20. století. Ve své úvodní fasi (těsně po revoluci) právo odhodily jako nepotřebný balast a morálku (svérázně chápanou, např. jako "revoluční právní vědomí") povýšily nad právo.[3] To vedlo tak enormnímu porušování lidských práv, že to bylo neúnosné i pro diktaturu, s omezenou zpětnou vazbou. Ve fasi konsolidace ("normalisace") régimu proto dochází k opačnému extrému, hypertrofii a nadvládě psaného práva nad mravností. Totalitní stát se navenek tváří jako právní, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti je však prosazována vůle diktátora (i kollektivního – oligarchie) pseudoprávními prostředky bez korrektivu v přirozeném právu. Tradice je odhozena jako stará veteš bránící a brzdící pokrok. Tím došlo ve jménu objektivisace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápan jako stroj na aplikaci právní normy, jeho rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy.

Tato atrapa právního státu se stala základem právního řádu dnešní České republiky.

Vztah k jiným normativním systémům

Náboženské příkazy (ve smyslu ius divine, nikoli ius mere ecclesiasticum) jsou tradiční součástí morálky; neplnit je je nemravné.

Prameny a literatura

• Zdeněk Kühn: Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989. In Luboš Tichý, Pavel Holländer a Alexander Bruns (edd.): Odůvodnění soudního rozhodnutí. CPK PF UK, Praha 2011, pp. 431–444.

Další odkazy

• P. František L. Juchelka OFM: zavinění hříchu