Trestní řízení
Trestní řízení (angl. criminal procedure, něm. Strafverfahren, fr. procédure pénal) je formalisovaný proces, při kterém orgány činné v trestním řízení zjišťují, zda se obviněný dopustil trestného činu, z něhož byl obviněn, a ukládají mu za to trest. Zákonná úprava trestního řízení je obsažena v trestním řádu.
Trestní řízení se člení do čtyř základních fásí:
- Fáse před sdělením obvinění, která začíná zahájením úkonů trestního řízení a končí sdělením obvinění konkrétní osobě nebo osobám. Podle úpravy platné od r. 2001 je tato fáse součástí přípravného řízení, do té doby byla samostatná a označovala se neoficiálně jako řízení "předpřípravné".
- Vlastní přípravné řízení začíná sdělením obvinění a končí podáním obžaloby k soudu.
- Řízení před soudem, jež se dále člení na hlavní líčení, které probíhá před soudem I. stupně, a případné řízení o odvolání u soudu odvolacího. Řízení před soudem končí právní mocí trestního rozsudku. Řízení o mimořádných opravných prostředcích, tj. o dovolání a o návrhu na obnovu řízení, samostatnou fási nepředstavuje a probíhá současně s řízením vykonávacím, případně i po jeho skončení.
- Ve vykonávací řízení odsouzený vykonává uložený trest. Jeho vykonáním se trestní řízení končí.
Zásady trestního řízení jsou podobné zásadám nesporného řízení. Navíc k nim přistupují některé zvláštní principy:
- Zásada ne bis in idem (tj. "ne dvakrát za stejnou věc") je podobná zásadě překážky rei iudicatae a znamená, že nikdo nesmí být dvakrát za stejný trestný čin nejen odsouzen a potrestán, ale ani trestně stíhán. Pravomocně skončené trestní řízení zakládá překážku dalšího obvinění; pokračovat v něm je možné jedině v případě, že se objeví skutečnosti nebo důkazy, které předtím nebyly orgánům činným v trestním řízení známy, na základě (soudem projednávaného) návrhu na obnovu řízení.
- Zásada presumpce neviny stanoví, že na obviněného se pohlíží až do právní moci odsuzujícího rozsudku jako na nevinného; platí to i v případě, že obviněný byl soudem vzat do vazby. V praxi postkomunistického státu však tato zásada nebývá respektována a osoba, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, nebo na niž je dokonce jen podáno trestní oznámení, se stává terčem ostrakisace ze strany sdělovacích prostředků.
- Zásada oficiality obdobně jako v nesporném řízení ukládá orgánům činným v trestním řízení jednat z úřední povinnosti. Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.
- Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů je anachronismem přežívajícím z období před r. 1989, které nemá v moderním pojetí trestního řízení místo.
- Zásada obžalovací (neboli akusační princip) je velmi důležitým právem obviněného. Stanoví, že stíhání před soudem je možné jen na základě obžaloby (nebo návrhu na potrestání ve zkráceném řízení) a pro skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění. Znamená, že obviněný má právo využívat svých procesních práv s plnou znalostí toho, pro který skutek je stíhán a který trestný čin v něm orgány činné v trestním řízení spatřují. Rekvalifikace (změna právní kvalifikace) v průběhu řízení před soudem je možná, ale obžalovaný má v takovém případě obdobná práva, jako kdyby hlavní líčení začalo znovu. Faktem však je, že české soudy tuto zásadu nerespektují, zjednodušují si práci a běžně odsuzují obviněné pro jiné skutky a pro jiné trestné činy, než pro které byli obžalováni a pro které jim bylo sděleno obvinění.
- Zásada zákazu reformace in peius (lat. změny k horšímu) zakazuje, aby se právní postavení obviněného zhoršilo tím, že podá opravný prostředek, tzn. je-li jednou (i nepravomocně) odsouzen k určitému trestu, nesmí mu být proto, že se odvolá, uložen trest přísnější.
- Tuto zásadu doplňuje zásada beneficia cohaesionis, zajišťující výhody plynoucí z opravného prostředku (nebo presidentské milosti) i spoluobviněným, již sami opravný prostředek nepodali.
Trestního řízení před se účastní několik procesních stran:
- Obviněný je ten, o jehož domnělém nebo skutečném trestném činu se řízení vede. Obhájce není samostatnou stranou, jeho procesní aktivita je podřízena vůli obviněného. V praxi českých soudů však mnohdy dochází k tomu, že soudy upírají obviněným, kteří mají obhájce (zejména pokud jde o obhajobu ex offo), jejich procesní práva, a obhájce dokonce často působí proti zájmům obviněného a snaží se soudu a státnímu zástupci odsouzení obviněného usnadnit.
- Státní zástupce zastupuje v řízení stát. Jeho povinností není dosáhnout za každou cenu odsouzení obviněného, ale je povinen vážit důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného. Protože tím jeho role prakticky splývá s úlohou soudu, vede současná úprava trestního řízení k tomu, že státní zástupci jen pasivně přebírají zjištění policejních orgánů a ta předkládají ve formě obžaloby soudu; v řízení vedeném inkvisičním principem (viz nesporné řízení) se tak stávají nadbytečným, neužitečným prvkem. Moderní pojetí trestního řízení naopak směřuje k posilování kontradiktorního charakteru procesu: obviněný (a jeho obhájce) a státní zástupce stojí proti sobě a musí neutrální soud o svých tvrzeních o vině, resp. nevině obviněného přesvědčit.
- Poškozený je ten, komu byla trestným činem způsobena (majetková nebo nemajetková) újma. V řízení má rozsáhlá procesní práva, avšak materiálně se ho může účastnit pouze návrhem, aby obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody v adhesním řízení.
- Zúčastněná osoba je ten, komu má být rozsudkem zabavena určitá věc, aniž by sám byl v tomto trestním řízení stíhán jako obviněný.
- Společenský zástupce je reliktem minulosti; jeho význam v dnešním trestním řízení je minimální.
Přestože existují rozsáhlé procesní záruky, které by měly zajistit, aby nedocházelo k justičním omylům, praxe postkomunistického soudnictví se tomuto ideálu ani zdaleka neblíží: zatímco určité druhy trestné činnosti, zejména organisované, hospodářské a některé druhy majetkové kriminality, postihu vesměs unikají, v jiných případech soudy vynášejí přísné tresty, aniž by byl trestný čin dostatečně prokázán a aniž by jeho závažnost a společenská škodlivost výši trestu korespondovala.
Tak se stalo, že zatímco postkomunistické justici unikly malversace v řádu stovek miliard korun v době kuponové privatisace a trestně stíháno bylo jen minimum osob, které se podílely na tunelování bank v 90. letech, pravomocně odsouzen byl vydavatel Hitlerovy knihy Mein Kampf Michal Zítko, ačkoli tato kniha je běžně dostupná na Internetu i ve veřejných knihovnách.
Tento reversní vztah mezi závažností provinění a výší trestu, resp. pravděpodobností potrestání, je způsobován několika synergicky působícími faktory:
- Justice zdědila z totalitní minulosti sklon k formalistickému rozhodování, které demotivuje iniciativu a vylučuje jinou než formálně chápanou odpovědnost. Profesní úspěch je v české justici stále ještě odvozován nikoli od kvality rozhodování a složitosti řešených případů, ale je vymezen negativně tak, že úspěšný je ten, kdo se dopustí minimálního počtu prokazatelných pochybení, vesměs formálního rázu. To vede k alibismu a nechuti rozhodovat, zvlášť ve složitějších případech.
- Tím, že byla justice do r. 1989 podřízena politickému diktátu komunistické strany, ztratili soudci a státní zástupci společenskou prestiž. Ta je provázena ztrátou sebevědomí; stává se proto, že soudci soudí přísněji ty, kteří jsou společensky níže postaveni a od nichž se neobávají výčitek nebo mediálních protiakcí.
- Obhájci jen zřídka plní roli, která by jim měla příslušet. Sami se chápou jako součást justičního systému a snaží se pojímat obhajobu obiněného tak, aby to pro ně představovalo minimální zátěž a aby zároveň uspokojili poptávku soudů po rychlém a snadném projednání věci. Zásadou obhájců je, že do případů téměř nikdy nevnášejí nové aspekty a nekomplikují je, a to ani v případech, kdy by to prospělo zájmům jejich klienta.
- Přetrvávajícím problémem je vysoká míra korupce, ani ne tak v samotné justici, jako u znalců, bez jejichž součinnosti se soud při řešení složitějších případů neobejde. V situaci, kdy existuje korupční trh se znaleckými posudky s prakticky libovolným závěrem a kdy jsou tito znalci za své korupční jednání nepostižitelní (a navíc mohou v případě trestního stíhání počítat se solidaritou svých stejně zkorumpovaných kolegů), nemá soud, resp. policejní orgán, který se na názor znalce musí spoléhat, tak jako tak možnost, jak se dopátrat pravdy.