Vigilantibus iura
Vigilantibus iura scripta sunt (zkráceně vigilantibus iura = zákony jsou psány pro bdělé; rozuměj: pro ty, kteří dbají o svá práva) je klasické římskoprávní pravidlo, podle něhož se mocenská ochrana poskytuje jen těm subjektivním právům, jejichž držitelé o ně dbají a aktivně je vykonávají a v případě porušení vymáhají. Zanedbávaná práva po čase buď zanikají, nebo se stávají nevymahatelnými.
Toto pravidlo nachází výraz jednak v obecné konstrukci procesněprávních předpisů, jednak v několika konkrétních právních institutech.
Veřejná moc poskytuje ochranu soukromým subjektivním právům pouze na výslovnou žádost dotčené osoby; není proto přípustné, aby soud přikázal dlužníkovi splnit dluh, jestliže o to věřitel žalobou nepožádá.
Právo, které není po dlouhou dobu vykonáváno, se - s výjimkou vlastnictví - promlčuje, takže přestává být vymahatelné, nebo se prekluduje, tzn. zaniká. Vlastníkem nevykonávané vlastnické právo může za určitých okolností zaniknout tím, že je někdo jiný vydrží.
Zásada vigilantibus iura zprostředkovaně dopadá i do oblasti veřejného práva: promlčení je však v těchto případech fakticky preklusí (výklad viz promlčení).
