Doba nesvobody
Doba nesvobody ve smyslu poválečného českého práva je období od 30. září 1938 do 4. května 1945.
Doba nesvobody je v článku 1, odst. 2 ústavního dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku obecně definována jako doba, "kdy československý lid byl zbaven své svobody". Počátek tohoto období byl vymezen citovaným dekretem a konec vládní vyhláškou č. 31/1945 Sb. Jako první časový mezník bylo určeno datum přijetí mnichovské dohody a druhým se stal předvečer pražského povstání.
Pro takto zvolené časový úsek byla stanovena mimořádná opatření: právní i protiprávní jednání, především však samotná normotvorba tohoto období měly být posuzovány podle zvláštních předpisů. Při zpětném rozhodování, zda právní akt nebo úkon lze považovat za platný, byl jeho případný vznik v době nesvobody zásadním momentem.
Vedle citovaného ústavního dekretu s tímto termínem, resp. časovým obdobím, operovaly i další důležité normy, např. dekret č. 105/1945 Sb. o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců, dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy nebo zákon č. 195/1946 Sb. o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody.
V současné době byl termín doba nesvobody "recipován" zákonem č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, kde je však v § 2 písm. a) tento pojem vymezen pouze "pro účely tohoto zákona" (ačkoliv ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl. dobu svobody definoval jako universální právní pojem pro celý právní řád), což je zcela nevhodná legislativní technika.
