Soukromé a veřejné právo

Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na právo veřejné a právo soukromé. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.

Charakteristickým znakem veřejného práva je, že právní vztahy jím upravené jsou asymetrické a nerovné (vrchnostenské), odpovídající vztahu stát-občan. Typickým veřejným právem je právo na sociální zabezpečení: sociální dávky může požadovat pouze fysická osoba, jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje příslušný správní úřad ve správním řízení rozhodnutím, jež je správním aktem. Není-li občan s rozhodnutím správního úřadu spokojen, může požádat o jeho přezkoumání soud, který o jeho návrhu rozhodne ve správním soudnictví.

Naproti tomu soukromoprávní vztahy charakterisuje symetrie a rovnost účastníků. Příkladem je právo na náhradu škody nebo právo na mzdu za vykonanou práci. V řízení o takovém nároku jsou obě strany v rovnoprávném postavení, žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat, a v případě sporu rozhoduje soud v občanskoprávním řízení.

Kontravalence veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných právních předpisů: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. trestní zákon) obsahují vesměs kogentní právní normy, od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky občanský zákoník) obsahují z větší části dispositivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost.