Nedbalost
Nedbalost vyjadřuje vztah mezi stavem vůle fysické osoby a následkem jejího jednání (popř. nečinnosti), který je slabší než v případě úmyslu. Nedbalostní jednání je však přesto považováno za zaviněné.
Existují dva stupně nedbalosti, rozlišující se podle toho, zda osoba:
- věděla, že může způsobit určitý následek, avšak bez přiměřeného důvodu předpokládala, že k němu nedojde (vědomá nedbalost); nebo
- nevěděla, že může následek způsobit, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla (nevědomá nedbalost).
V případě nevědomé nedbalosti jde tedy právní pojetí zavinění proti usu běžnému, kde přežívá náboženská zásada "nevědomost hříchu nečiní" (ignorantia excusat peccatum).
Jak je podrobněji objasněno v článku o úmyslu, nutnost "prokazování" úmyslu v českém trestním právu přináší řadu praktických komplikací a vede k deformované aplikaci práva.
Rozdíl mezi vědomou nedbalostí ("věděl, že může způsobit, ale nepředpokládal to") a nepřímým úmyslem ("věděl, že může způsobit, a byl s tím srozuměn") je velice subtilní a ani z okolností jednání pachatele trestného činu zpravidla nelze s jistotou usoudit, zda určité jednání bylo ještě nedbalé nebo již úmyslné. To vede soudy k tomu, že v případě násilných trestných činů úmysl - někdy nedůvodně - presumují (udeří-li pachatel oběť pohrabáčem, předpokládá se úmysl ji usmrtit), kdežto u hospodářských trestných činů se - stejně nedůvodně - presumuje nedbalost (prodej akcií nebo obchodního podílu obchodní společnosti za desetinu nebo desetinásobek skutečné ceny nepostačuje jako důkaz fraudulentního jednání, neboť obviněný bude s úspěchem tvrdit, že o této skutečnosti buď nevěděl, nebo v ní neviděl jednání na úkor poškozených).
