Zákon o obraně státu

Zákon o obraně státu (zákon č. 131/1936 Sb. z. a n.) byl prvorepublikový zákon, jehož účelem bylo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa. Jeho protisudetské zaměření však eskalovalo národnostní konflikt a bylo jedním z důvodů, proč Československu v jeho národnostní politice odmítla v r. 1938 podporu Velká Británie a efektivně se postavila na stranu Hitlera (mise lorda Runcimana).

Zákon o obraně státu zavedl v § 19 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně dosti neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem:

(9) Důvodem označení za osobu státně nespolehlivou nemůže býti nikdy příslušnost k určitému jazyku, náboženství nebo rase. Za státně nespolehlivé třeba pokládati zejména osoby, o kterých možno míti důvodně za to, že by zneužily svého postavení v duchu obraně státu nepříznivém, zvláště pak ty, které vyvíjely nebo vyvíjejí činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě a bezpečnosti Československé republiky anebo proti obraně státu, které k takové činnosti podněcují nebo jiné osoby svésti hledí, anebo takovou činnost vychvalují, schvalují nebo podporují, které byly příslušníky politické strany, jež byla po účinnosti tohoto zákona pro protistátní činnost úředně rozpuštěna, které mají podezřelé styky s jinými osobami státně nespolehlivými anebo s cizinou a p.

Státně nespolehlivé osoby nesměly provozovat podniky strategické důležitosti (jež byly stanoveny značně širokým výčtem) a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že "úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou" – bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen.

Významným ustanovením byl rovněž § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, když navíc:

(4) Pravoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní.

Jakkoli nelze upřít legitimitu snaze Československa zajistit v době ohrožení přiměřeně svou obranu, způsob, jak to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, tzn. do značné míry plošnou diskriminací a rekriminací osob, které byly zbaveny práva bránit se rozhodnutí okresních policejních ředitelství, která o státní nespolehlivosti pravomocně rozhodovala, u soudu, vykročil daleko nad rámec toho, co je v právním státě přípustné.

Podobný charakter jako zákon o obraně státu měl tzv. Machníkův výnos, nikdy nerealisované rozhodnutí ministra obrany Františka Machníka (1886–1967), upravující povinnost strategických podniků zaměstnat místo Němců Čechy a Slováky.

• diskriminace
• vyvlastnění
• lustrační zákon