Kanonické právo
Kanonické právo (lat. ius canonicum, z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo; něm. Kirchenrecht) je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční církve, jak laiků, tak duchovních.
Předním českým odborníkem na církevní právo je Jiří Rajmund Tretera.
Obsah
Název předmětu
Označení církevní a kanonické právo se někdy používá promiscue,[1] jindy se jako kanonické právo označuje pouze právo římskokatholické církve a termín církevní právo je vyhrazen pro obecné právo církví, včetně církví reformačních. Taková systematika pak staví zvlášť právo náboženských společností a právo konfesní [což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví] a všechna tato právní odvětví společně označuje jako náboženské právo (viz např. [2]).
Abychom předešli nejasnostem, hovoříme na Iuridictu o kanonickém právu pouze ve zúženém smyslu práva římskokatholické církve (jež je však z vývojového i právně-theoretického hlediska zdaleka nejdůležitější).
Právní charakter církevního (kanonického) práva
V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo pohlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.
Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:
- posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový zákon
- Codex Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
- nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí (názvy těchto právních předpisů nejsou jednotné; papež, nejvyšší autorita římskokatholické církve, vydává nejčastěji apoštolské konstituce a tzv. motu proprio)
- kanonickoprávní obyčeje
V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. Pokus vytvořit obdobu sekulární ústavy (Lex Ecclesiae fundamentalis) v 80. letech 20. století ztroskotal na odmítavém stanovisku papeže Jana Pavla II.
Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.
Rozdíly kanonického a světského práva
Zvláštností kanonického práva je, že téměř každé právní pravidlo tu připouští výjimky, buď přímo ze zákona, nebo může být z jeho dodržování k tomu oprávněným hodnostářem (ordinářem, diecesním biskupem nebo papežem) udělena dispens. V tomto smyslu je nutno chápat i výklady na Iuridictu jako snahu zachytit typickou úpravu, aniž by vždy bylo možné a účelné přihlédnout ke všem přípustným eventualitám.
Naproti tomu světské právo je obvykle ius strictum ("přísné" právo) a nepřipouští výjimky: je těžko myslitelné, že by v případě nezbytnosti mohl rozsudek místo soudu vydat někdo jiný, nebo že by zaměstnavatel nemusel, nemá-li k tomu dostatečné prostředky, vyplácet zaměstnanci plat.
Přední kanonisté
- en:Gratian (jurist)
- en:Bernardus Compostellanus Antiquus
- en:Bernardus Compostellanus Junior
- en:Raymond of Peñafort
Prameny a literatura
- J. Tureček: Kapitoly z konfesního práva čsl. Typus, Praha 1936.
Vizte též
Další odkazy
- Společnost pro církevní právo
- Doprovodné materiály k výuce předmětu Církevní právo na PF UK v Praze
- rozsudek NSS ze dne 2. listopadu 2006, čj. 5 A 35/2002-73, o zrušení Náboženské matice
- rozsudek NS ČR ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, o kathedrále: V žalobě o ni nelze použít určovací žalobu, nýbrž toliko vindikační.