Veřejný zájem
Veřejný zájem (angl. public interest) je celoskupinový zájem, tj. takový zájem, který přesahuje zájem jednotlivce či pouhé frakce.
Ačkoli veřejný zájem patří mezi důležité právní instituty a operuje s ním celá řada právních norem, platné právo neobsahuje jeho definici; veřejný zájem se proto řadí mezi tzv. neurčité pojmy. Veřejný zájem se chápe jako protiklad zájmů soukromých, od nichž se liší tím, že okruh osob, jimž tento zájem svědčí, je vždy neurčitý: může přitom jít o zájem celospolečenský (zájem na čistotě ovzduší), lokální (zájem na vybudování železniční trati do místa, které dosud bylo bez železničího spojení) nebo skupinový (zájmy amatérských rybářů, sportovců, seniorů apod.). V demokratickém právním státě je však nepřípustné hovořit o státním zájmu, jemuž se občané musí podřídit: taková představa je vlastní totalitním diktaturám.
Skutečnost, že platné právo veřejný zájem nevymezuje, představuje problém zejména v případech, kdy veřejná moc s odvoláním na existenci tvrzeného veřejného zájmu zasahuje do sféry soukromých práv fysických a právnických osob, v prvé řadě v případě vyvlastnění. Zejména levicové vlády mají tendenci vykládat veřejný zájem extensivně a podřazovat veřejnému zájmu takové projekty jako vybudování nákupních center, industriálních parků apod., s odůvodněním, že je dán veřejný zájem na snížení nezaměstnanosti v daném místě. Takový výklad však naráží na meze ústavnosti, neboť zde nejde o nic jiného než o konflikt zájmů soukromých, z nichž jeden je upřednostňován před druhým a je porušován ústavní princip nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Podobný postup bývá pravidelně indikátorem korupce. Četné snahy definovat veřejný zájem zákonem nedošly v České republice zatím naplnění.
Důsledky veřejného zájmu vymezila soudkyně Wagnerová: "Jak Ústavní soud dovodil již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04, lze za vertikální vztah beze zbytku označit postavení účastníka tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez návrhu, což je i případ řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům. Jde totiž o řízení, ve kterém zákonodárce učinil osobu „objektem“ práva, neboť měl za to, že jde o věci, v nichž je přítomen silný veřejný zájem. Přesto tento veřejný zájem nemůže vždy a zcela, jaksi automaticky, převážit nad zájmem jednotlivce a zbavit jej svrchu zmíněných základních práv."[1]
