Oprávnění

Oprávnění (subjektivní právo, anglicky right) je právní možnost (přípustnost) osoby nějak se chovat.

Neboť český výraz právo je mnohoznačný, rozlišuje se v právnické terminologii právo na objektivní a subjektivní. Subjektivní právo znamená právo, které někomu svědčí nebo může svědčit (např. právo na důchod, právo přednosti v jízdě apod.), kdežto objektivní právo je právo jako takové, tzn. právní řád, platné právo.

Pro subjektivní právo někteří právní theoretici používají termínu oprávnění, avšak tento výraz někteří nepokládají za zcela synonymní a šťastně zvolený, neboť asociuje představu, že oprávnění bylo někým uděleno, kdežto subjektivní právo může být inherentní – vrozené (např. právo na život nebo právo na zabezpečení ve stáří).

Někdy se též v právních textech setkáváme s pojmem subjektivní povinnost; protože však povinnost nemůže být nikdy objektivní v tom smyslu jako právo, je to hyperkorektní, nesprávný usus; pleonasmus. Vhodné je naopak spojovat povinnost s adjektivem právní, čímž se odliší právem vynutitelná povinnost od povinnosti obecné, např. morální.

Ačkoli se jedná o základní, intuitivně chápaný pojem, nalézt formálně přesnou a vyčerpávající definici subjektivního práva je obtížné. Někdy se subjektivní právo vykládá jako přípustná, nikoli však povinná modalita jednání: právo zúčastnit se valné hromady akciové společnosti svědčí mimo jiné všem akcionářům, ale není jejich povinností: neúčast není pokládána za delikt v právním smyslu a akcionář nemůže být za absenci nijak postižen. Naopak pro členy představenstva akciové společnosti bývá účast na valné hromadě povinná, není to tedy jejich subjektivní právo, ale právní povinnost; podobně v zemích, kde je zavedeno tzv. povinné volební právo, nejde již o subjektivní právo, ale toto právo se stává volební povinností.

Takové definice, ač jsou v literatuře časté, nepostihují však velmi širokou třídu subjektivních práv, kterým žádná rozpoznatelná volitelná modalita jednání neodpovídá: subjektivní právo věřitele na vrácení splatného dluhu je fakticky právní povinností dlužnou věc přijmout, neboť jinak by se věřitel dostal do prodlení, za něž by musel nést sankční důsledky. Přesto je vztah věřitele k dlužníkovi jistě správné označovat za právo, nikoli za povinnost.

Přesnější by patrně bylo definovat subjektivní právo reversně jako situaci existence právní povinnosti, která oprávněné osobě svědčí; těžkopádnost takové definice je ovšem patrná na první pohled.

O možnost variantního chování se jedná toliko u jednoho druhu subjektivního práva, totiž u svobody, jež ex definitione vyžaduje nejméně dva mody chování, mezi nimiž si ten, komu svoboda svědčí, může bez hrozby sankce a v souladu s (objektivním) právem vybrat – např. svoboda shromažďování znamená možnost, nikoli však povinnost beztrestně konat shromáždění občanů.

Pojem oprávnění se používá i v jiných normativních systémech, např. v informatice. Pak se liší mezi oprávněním (angl. right) a povolením (angl. permission). Zatímco oprávnění se obvykle užívají pro paušální přístup, tedy ke třídě objektů, povolení jsou vázána na konkrétní objekt.

Absolutní a relativní práva

Absolutním (subjektivním) právem se rozumí právo, které oprávněnému nezakládá právní vztah k určité osobě, ale působí vůči všem (erga omnes): příkladem jsou věcná práva.

Relativní subjektivní právo je takové, které vytváří právní vztah mezi oprávněným a jednou nebo několika dalšími osobami: např. právo na náhradu škody spojuje poškozeného s jedním nebo několika škůdci, vůči jiným osobám nepůsobí.

Absolutní a relativní práva se v theorii rozlišují i u veřejných práv: příkladmo právo na starobní důchod je relativní (důchod není oprávněnému povinen vyplácet každý, ale jen příslušný zákonem k tomu stanovený úřad), kdežto svoboda shromažďování je absolutní: nikdo nesmí druhému bránit v pokojném shromažďování.

Pro úplnost je nutno uvést, že u základních práv se kategorie absolutní/relativní užívá i v dalším smyslu: absolutní základní právo je takové, které nelze omezit ani zákonem (např. právo nebýt vystaven mučení), zatímco relativní základní právo omezeno za jistých okolností být může (např. svoboda projevu).