Ústavní zákon

Ústavní zákony jsou právní předpisy nejvyšší právní síly, které mají přednost na zákonem i podzákonným právním předpisem. Upravují nejdůležitější otázky právního řádu, základní (ústavní) práva, změny Ústavy, vedení státních hranic apod. Ústavní zákony jsou součástí ústavního řádu (pořádku) České republiky.

Ústavním zákonem je i Ústava a měla by jím být (avšak z důvodu nestandardní formy republikace po rozpadu federace od r. 1993 není) Listina základních práv a svobod.

Ústavní zákony lze měnit nebo derogovat (rušit) pouze ústavním zákonem.

Rozlišování prostých a ústavních zákonů je českou zvláštností a je obecně považováno za neobvyklé. Je rovněž zdrojem určitých ústavněprávních komplikací, neboť ústavní zákony nemá právo přezkoumávat ani Ústavní soud a není tak k disposici žádná mimoparlamentní procedura pro případ, že se ústavní zákon nebo některé jeho ustanovení dostane samo do rozporu s ústavou (tzn. ústavní řád bude vnitřně rozporný).

Tato situace, jak upozorňují někteří právní theoretici (např. Vladimír Mikule z Právnické fakulty University Karlovy v Praze), je aktuální v případě eurozatykače. Současné znění Listiny nedovoluje vydat českého občana k trestnímu stíhání do ciziny. Implementace eurozatykače, k níž došlo novelou trestního řádu, je proto neústavní a není vyloučeno, že ji Ústavní soud zruší. Jestliže by poté byla novelisována samotná Listina (což by se muselo stát ústavním zákonem; takový zákon byl již jednou sněmovnou odmítnut), vznikne stav, který bude v rozporu s příkazem čl. 1 Listiny, že základní práva jí garantovaná jsou nezrušitelná. Ústavní soud však není oprávněn tento ústavní zákon zrušit a porušené základní právo se proto ocitne bez soudní ochrany.