Diskriminace

Diskriminace (z lat. discriminare = rozlišovat, odlišovat) je termín se širokým a ne zcela ustáleným významovým polem. V právu se používá pro nerovný přístup založený na rasových, věkových, sociálních nebo dalších podobných, zákonem vesměs zapovězených kritériích.

Zákaz diskriminace je základním právem vtěleným do čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Obdobná úprava je obsažena rovněž v čl. 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Tyto dva zákazy však směřují pouze k diskriminaci v uplatňování základních práv, zákaz obecný, vyjádřený ve Dvanáctém dodatkovém protokolu k Úmluvě, se na české občany nevztahuje, neboť Česká republika k tomuto opčnímu protokolu nepřistoupila.

Povinnost nediskriminačního přístupu je přesto zakotvena v některých zákonech, příkladmo v ustanovení § 1 odst. 4 zákoníku práce; další záruky poskytují normy evropského práva.

Druhy diskriminace

Základním dělením je rozlišování positivní a negativní diskriminaci:

• Positivní diskriminace znamená zvýhodňování na základě diskriminačního kritéria. Termín positivní diskriminace se v českém kontextu rovněž užívá jako překlad anglického affirmative action, tzn. opatření směřují k vyrovnání sociálních rozdílů záměrným zvýhodňováním tradičně znevýhodňované skupiny.
• Negativní diskriminace znamená diskriminační znevýhodňování.

Toto dělení, ač běžně užívané, nemá jasnou vnitřní logiku, neboť každé diskriminační kritérium je zároveň positivní a negativní: např. zvýhodńují-li se v jisté profesi muži, představuje to kontravalentní znevýhodňování žen. Rozumně je používat lze pouze v případě, že kritérium dělí populaci na výrazně nerovnoměrné skupiny, např. je-li rozhodují-li české soudy v případě Romů o uvalení vazby výrazně častěji než u neromského obyvatelstva, jedná se o negativní diskriminaci Romů, naopak vysoké zastoupení homosexuálů v určitém podniku svědčí o jejich positivní diskriminaci vůči heterosexuální většině.

Diskriminace se někdy rozděluje na přímou a nepřímou:

• Přímá diskriminace je opatření, v jehož přímém důsledku dochází k diskriminačnímu následku (např. ženy na mateřské dovolené dostanou hromadně výpověď z pracovního poměru).
• Nepřímá diskriminace je zdánlivě neutrální opatření, které je však ve svých důsledcích diskriminační - příkladem je rozhodnutí o posunu začátku pracovní doby o 10 minut, takže přespolní zaměstnanci, kteří dojíždějí do zaměstnání hromadnou dopravou, začátek pracovní doby nemohou stihnout.

Podle diskriminačního kritéria se rozeznává diskriminace rasová, ethnická, podle pohlaví atd.; tento výčet však nikdy nemůže být úplný.