Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl.
Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., vydaný 3. srpna 1944 a republikovaný vyhláškou č. 30/1945 Sb., o obnovení právního pořádku, je ústavní dekret presidenta Beneše, jehož účelem bylo rozhodnout, který z právních systémů uplatňujících se v té době na území Československa a v zahraničním odboji bude platný i po osvobození ČSR. Dekret tak měl odstranit hrozící právní chaos, který by mohl nastat při současné existenci několika právních norem upravujících tytéž záležitosti. Úmysl zákonodárce se však nepodařilo naplnit.
Úmyslem zákonodárce byl návrat k právním poměrům platným před 30. 9. 1938, protože si však zákonodárce byl vědom skutečnosti, že v praktickém životě se mezitím uplatnila řada nových právních předpisů, měl být dekret zároveň klíčem k rozlišení, které předpisy jsou v osvobozeném Československu nežádoucí, a které je možné za určitých podmínek nadále používat.
Za rozhodující časový mezník byl určen okamžik podřízení se Mnichovské dohodě. Československé zákony a jiné předpisy přijaté do 29. 9. 1938 měly být beze zbytku prohlášeny za platný právní řád. Předpisy přijaté v době od 30. 9. 1938, kterou označil jako dobu nesvobody, podle dikce dekretu nebyly součástí platného právního řádu, některé z nich se však mohly na přechodnou dobu používat, pokud se nepříčily svým obsahem demokratickým zásadám československé ústavy.
Za zcela neplatné byly prohlášeny předpisy z oborů soudního práva trestního, soudního řízení trestního, práva osobního a práva rodinného. Soudy a správní úřady měly při svém rozhodování vždy zvážit, zda je použití předpisu z doby po 30. 9. 1938 na místě.
Revidovány měly být rozsudky v trestních věcech, a sice tak, že odsuzující rozsudky za trestné činy, které nebyly trestné podle československého práva, byly zrušeny jako nicotné, u ostatních se postupovalo podle toho, zda uložený trest překročil maximální sazbu stanovenou československým právem; v takovém případě byl výrok o trestu změněn. Naopak byl-li zproštěn obvinění "okupant" (tento pojem nebyl však nikde definován), mělo být řízení obnoveno.
Zvláštní postavení dekret vyhradil předpisům exilového státního zřízení, především dekretům. Ty se mohly stát součástí čs. právního řádu, musely však být znovu vyhlášeny, novelizovány nebo dodatečně schváleny příslušnými ústavními činiteli.
Zásadním nedostatkem dekretu bylo, že nedostatečně reflektoval státoprávní vývoj, ke kterému na československém území došlo v závěru války, respektive, že se tento vývoj ubíral podstatně odlišným směrem, než představitelé exilové vlády předpokládali a než si byli ochotni přiznat. Šlo především o to, že dekret, ač vyhlášen teprve v polovině listopadu 1944, zcela ignoroval existenci Slovenské národní rady a její normotvorbu. Tento vztah byl ovšem vzájemný, nářízení SNR po dlouhou dobu ignorovala normotvorbu exilového státního zřízení. Protože v politické rovině spolu oba normotvůrci v zásadě spolupracovali a navzéjem svou existenci a legislativní činnost nevylučovali, v praktickém životě jimi vydané předpisy spolu občas vzájemně kolidovaly.
Další překážkou pro obnovení právního pořádku pak byla skutečnost, že někde probíhalo "odbourávání" nežádoucího právního systému a jeho nahrazení rychleji (např. na území odstoupeném v roce 1938), někde pomaleji (např. na území býv. protektorátu) a někde probíhalo zcela nezávisle a mimo kontrolu čs. moci (Podkarpatská Rus). Situaci jen částečně usnadňoval fakt, že působnost jednotlivých "právních systémů" byla poměrně jasně územně vymezena a ke vzájemné kolizi nedocházelo v každodenním životě příliš často.
Došlo tedy v poválečném Československu přesně k tomu, čemu měl dekret č. 11/1944 Ú. v. čsl. původně zabránit: Přestože ČSR byla oficiálně jednotným státem, na území, které ji de iure tvořilo, existovaly nejméně čtyři odlišné právní systémy s odlišnými právními normami. Tento nežádoucí stav byl v letech 1944–1948 jen pomalu zmírňován a de facto byl odstraněn až v průběhu roku 1948, po nástupu komunistů k moci.
