Politický zločin
Politický zločin je takový zločin, jehož pachatel chce ovlivnit politiku.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 123/1931 Sb. z. a n., o státním vězení, je politický zločin trestný čin, který podle své povahy a podle okolností, za nichž byl spáchán, svědčí o snaze pachatele vykonati vliv na uspořádání věcí veřejných nebo sociálních, a který způsobem svého provedení, užitými prostředky nebo zaviněnými následky není zvláště zavržitelný a nebyl spáchán z pohnutky nízké nebo nečestné. Ke klassickým politickým zločinům patří vlastizrada, pobuřování nebo vzpoura. Rozkvětu dosáhly politické zločiny v letech 1815–1945. Protože k jejich pachatelům patřili obvykle intelektuálové, měli oprávnění na lepší zacházení než kriminální zločinci.
Protože úmluvy o extradici vylučovaly vydávání politických zločinců, byl tento charakter jednotlivým zločinům stále více upírán. Jinými důvody bylo to, že totalitní régimy nechtěly svým odpůrcům přiznat výhodnější status politického vězně a s ohledem na veřejné mínění popíraly existenci vlastních politických vězňů. Političtí vězňové byli často odsuzováni za kriminální delikty. Podle čl. VII úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, vyhlášené pod č. 32/1955 Sb., není genocidium politickým zločinem. To samé platí podle čl. XI mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu, vyhlášené pod č. 116/1976 Sb., o zločinu apartheidu.
V současné době je upírán status polických vězňů popíračům holocaustu. V pojetí právních dilettantů je politickým vězněm "někdo, kdo byl (povětšinou nějakou diktaturou) odsouzem pro nějaký politický počin. Štvaní lidu pak není politický počin, není ani politickým skutkem, ale jak tu zde již někdo řekl, je trestným činem."
