Veřejný ochránce práv

Veřejný ochránce práv (ombudsman) je mimosoudní kontrolní úřad, který je státem pověřen k řešení stížnosti jednotlivců na jednání veřejné správy.

Slovo i institut vznikl ve Švédsku, kde byl ombudsman pověřen králem dbát na správné chování úředníků. V roce 1809 se institut ombudsmana dostal do švédské ústavy. Hromadného rozšíření se ombudsman dočkal až v druhé polovině 20. století. V současné době je tento institut v různých formách rozšířen téměř ve 100 státech světa.

Parlamentní (tzv. pravý) ombudsman má tyto znaky:

je volen parlamentem
je politicky nezávislý
nemá oprávnění rušit či měnit státní rozhodnutí
může provádět vlastní šetření

Parlamentní ombudsman může mít všeobecnou nebo jen regionální působnost. Může se také specializovat jen na určitou oblast.

V některých zemích je institut ombudsmana oblíbený natolik, že existují i na nižších úrovních státu, samosprávy či dokonce mimo státní struktury (ve firmách, má jej například Česká spořitelna).

Obsah

1 Ombudsman v České republice – Veřejný ochránce práv
2 Působnost

Ombudsman v České republice – Veřejný ochránce práv

Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí (viz níže), pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.

Tento úřad se sídlem v Brně byl zřízen na základě zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. Vláda původně navrhovala sídlo v Praze, ale poslankyně Miroslava Němcová (ODS) navrhla změnu sídla do Brna, což bylo za podpory moravských poslanců Zdeňka Koudelky (ČSSD), Dalibora Matulky (KSČM), Ladislava Šustra (KDU-ČSL) a dalších Poslaneckou sněmovnou přijato.

Standardně bývá hlavní význam ombudsmana spatřován v tom, že zlepšuje vztah mezi občanem a státní mocí. V tomto vztahu však nepůsobí jako oponent státních institucí, ale měl by být prostředníkem v tomto vztahu tak, aby pomáhal napravovat vzniklé chyby. K úspěšnému fungování je však nezbytné, aby si státní správa byla vědoma své omylnosti a brala v potaz jeho doporučení a připomínky.

Působnost

Působnost ochránce se vztahuje na:

Českou národní banku, pokud působí jako správní úřad
ministerstva
Radu pro rozhlasové a televizní vysílání
kraje a obce při výkonu státní správy - nikoliv však v případě, že rozhodují jako samospráva
jiné správní úřady s působností na celém území státu a úřady jim podléhající
Policii České republiky (pokud nejedná jako orgán činný v trestním řízení)
Armádu
Hradní stráž
Vězeňskou službu
věznice a detenční zařízení
veřejné zdravotní pojišťovny

Naopak se výslovně nevztahuje na:

parlament
prezidenta republiky a vládu
Nejvyšší kontrolní úřad
zpravodajské služby
orgány činné v trestním řízení
státní zastupitelství a soudu, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů

Pravomoci

Ochránce má možnost provádět nezávislá šetření v daných věcech a provádí nápravu chyb veřejné správy pomocí neformálních návrhů či doporučení a zejména pak prostřednictvím veřejného tlaku na dané instituce, kdy má možnost veřejně vyzvat instituce, které pochybily, k nápravě. Krajním prostředkem je možnost návrhu zahájení soudního jednání.

Nemá však právo rušit či měnit rozhodnutí úřadů a vstupovat do soudních sporů. Také nemůže být považován za odvolací instanci a nemůže ovlivnit výkon soudní moci.

Podnět

Ochránce jedná na základě

podnětu fyzické nebo právnické osoby adresovaného jemu;
podnětu adresovanému poslanci nebo senátorovi, který jej ochránci postoupil
podnětu adresovaného některé z komor Parlamentu, která jej ochránci postoupila
z vlastní iniciativy

Podnět lze podat písemně či ústně do protokolu. Obsahem podnětu by měly být zejména osobní údaje stěžovatele, vylíčení podstatných okolností případu, kdy jsou žádoucí doklady o jeho průběhu ve formě kopií dokumentů a dokumentace komunikace s jinými úřady a doklad o neúspěšné žádosti o nápravu. Podněty k ombudsmanovi jsou zproštěny poplatků.