President republiky
|
Související významy vizte na rozcestníku President. |
President republiky (z lat. prae- + sidere = předsedat) je republikánskou hlavou státu. V monarchiích mu odpovídá monarcha: císař, král, kníže, šah apod. V českém kontextu, kde se termínu president v jiné souvislosti užívá jen zřídka, je přívlastek "republiky" obvyklé vynechávat. Platná Ústava však hovoří o presidentu republiky, což mimo jiné znamená, že není na závadu, jestliže svého vrcholného představitele jako presidenta označují některá občanská sdružení, neboť nemůže dojít k záměně; u některých to však působí poněkud neuměřeně (např. president karlovarského filmového festivalu).
Obsah
Postavení
Český president je hlavou státu a formálně stojí i v čele výkonné moci. Je ústavním činitelem, v ceremoniální hierarchii nejvýše postaveným. V důsledku historického vývoje je jeho postavení silnější, než by odpovídalo zásadám dělby moci, což vede k náchylnosti systému k ústavním krisím v případě, že se president republiky rozhodne využívat své pravomoci a např. odmítne přijmout demisi ministra. Jak se ukázalo v r. 2005, president může tímto způsobem vynutit na vládě své politické požadavky. Podobně je zneužitelná volnost presidenta republiky při výběru soudců Ústavního soudu (ta je korigována senátním vetem) a členů Bankovní rady České národní banky.
Ústava stanoví, že president není ze své funkce odpovědný. Toto ustanovení však nevylučuje, aby byl president, který neplní své povinnosti, obviněn z velezrady. President však požívá absolutní trestní i přestupkové imunity a nemůže být zadržen, ani kdyby byl přistižen při spáchání trestného činu, a za trestný čin nemůže být postaven před soud ani po skončení mandátu (někdy se o takto široké imunitě hovoří jako o indemnitě); toto residuum monarchické minulosti, na kterou se Československo pokusilo v r. 1920 navázat přiznáním prerogativních práv hlavě státu, a jež bylo bez analysy přebíráno novějšími Ústavami, budí značné rozpaky: zatímco všechny ostatní ústavní činitele pro trestný čin v tak či onak omezeném nebo modifikovaném režimu stíhat, president republiky je beztrestný.
Tradičním sídlem presidenta je Pražský hrad. Při plnění svých povinností president využívá svůj vlastní úřad: Kancelář presidenta republiky.
Polemika
Existuje spor mezi odpůrci masarykovského mythu či antimonarchisty (např. Petr Uhl) a ostatními o charakteru funkce presidenta republiky. Podle prvních je president pouhým prvním úředníkem státu, podle druhých je jeho hlavou, tedy statutárním zástupcem lidu. Podle prvních funkce presidenta do značné míry postrádá významu, a proto byla v kommunistických státech vesměs zrušena. Tam, kde byla zachována, se první snaží okleštit prerogativy presidenta republiky, zejména udělování milostí, jako "monarchistické" přežitky.
Předním stoupencem "monarchistické" školy je theoretik Václav Pavlíček, názorově blízký presidentu Klausovi. Až přibližně do r. 2005 toto pojetí převládalo. Existuje rozhodnutí Kanceláře presidenta republiky (a rozsudek Městského soudu v Praze, který toto rozhodnutí jako správné potvrdil), že tato instituce není povinna poskytovat o své činnosti informace veřejnosti, neboť president republiky je nejvyšší ústavní činitel a jako takový je vyňat z běžných veřejnoprávních povinností.
Tato koncepce však v praxi neobstála: Nejvyšší správní soud a Ústavní soud ve čtyřech po sobě následujících rozhodnutích judikovaly, že president republiky je pouhým nejvyšším úředníkem státu a jako takový nejenže nemá žádné prerogativy a všechna jeho rozhodnutí proto podléhají soudnímu přezkumu, ale tato rozhodnutí je president povinen i řádně odůvodnit, což bylo do té doby považováno za něco neslýchaného a zcela se to vymykalo běžné praxi.
Vznik a zánik mandátu
Presidentem České republiky může být zvolen každý občan, který je volitelný do Senátu, tj. který má právo volit a dosáhl 40 let věku. Funkční období trvá pět let, s tím, že nikdo nesmí být zvolen ve více než dvou po sobě následujících funkčních obdobích.
Volba presidenta probíhá poměrně komplikovanou procedurou. President je volen na společné schůzi obou komor Parlamentu z kandidátů navržených nejméně deseti poslanci nebo deseti senátory, a to v nejvýš tříkolové volbě. V prvém kole je zvolen ten kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i všech senátorů (tj. musí pro něj hlasovat nejméně 101 poslanců a 41 senátorů). Není-li takový, do druhého kola, konaného do čtrnácti dnů poté, postupuje kandidát, který získal největší počet hlasů ve sněmovně, a kandidát, který byl nejúspěšnější v Senátu. Ve druhém kole stačí ke zvolení, aby kandidát získal většinu hlasů přítomných poslanců a většinu hlasů přítomných senátorů (tj. poslanecké a senátorské hlasy se nesčítají). Nepodaří-li se to, koná se – opět do 14 dnů – mezi těmito dvěma kandidáty třetí kolo volby, v němž ke zvolení stačí, získá-li kandidát většinu hlasů všech přítomných poslanců a senátorů (jejichž hlasy se tentokrát sčítají). Ani to se však nemusí podařit, a v takovém případě se konají nové volby, ve kterých lze nominovat nové kandidáty.
Důvody, proč byla zvolena tak složitá procedura, jsou nejasné: dostatečně silný mandát presidentovi zajišťuje už to, že pro něj musí hlasovat většina přítomných volitelů, je tedy poněkud nedůvodné k tomuto kritériu ve dvou krocích sestupovat. Volba v r. 1998 i 2003 ostatně spíše než důstojný státní akt připomínala frašku, když Václav Havel byl do funkce zvolen rozdílem jediného hlasu za situace, kdy byl poslanec Miroslav Sládek (SPR-RSČ) pro obvinění z trestného činu zjevně politického charakteru ve vazbě, a volba Václava Klause v r. 2003 se vyznačovala několikerou účelovou a taktickou nominací kandidátů, kteří neměli naději na úspěch (Jaroslav Bureš, Jan Sokol), takže důstojnost volby utrpěla ještě více.
Skandály provázely rovněž volbu presidenta republiky v r. 2008, kterou poznamenala medii v přímém přenosu zprostředkovaná vulgarita politiků a nevybíravý, místy s vydíráním hraničící lobbying.
Zánik presidentského mandátu je možný čtyřmi způsoby:
Ačkoli to Ústava explicite neupravuje, důvodem zániku mandátu by patrně byla i ztráta volitelnosti např. z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům, ztráty českého občanství apod. (cf. lex Svoboda).
V době, kdy je presidentský úřad neobsazen, rozdělí si jeho funkce Ústavou vymezeným způsobem předseda vlády a předseda Poslanecké sněmovny.
Pravomoci
Český president zdědil z federální Ústavy velmi široký rozsah pravomocí, který byl v platné Ústavě jen mírně zúžen.
Jeho pravomoci se dělí na ty, které vyžadují kontrasignaci předsedou vlády nebo jím pověřeného ministra, a na pravomoci neomezené (absolutní).
Absolutní pravomoci
- jmenovat a odvolávat členy vlády, přijímat jejich demisi a pověřovat je dočasným výkonem funkce
- svolat zasedání Poslanecké sněmovny
- rozpustit Poslaneckou sněmovnu
- jmenovat soudce Ústavního soudu a jeho předsedu a místopředsedy
- jmenovat předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu
- udělit milost
- podepisovat nebo vetovat zákony (s výjimkou ústavních)
- jmenovat presidenta a vicepresidenta Nejvyššího kontrolního úřadu
- jmenovat členy Bankovní rady České národní banky
Pravomoci vyžadující kontrasignaci
- zastupovat stát navenek
- sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy – tuto pravomoc může president delegovat vládě
- vrchní velení ozbrojených sil
- přijímat, pověřovat a odvolávat vedoucí zastupitelských misí
- vyhlásit volby
- jmenovat a povyšovat generály
- propůjčit státní vyznamenání
- jmenovat soudce
- vyhlásit amnestii
- další pravomoci, jsou-li stanoveny zvláštním zákonem, jako např. jmenovat vysokoškolské profesory
O rozsah svých pravomocí se český president několikrát dostal do sporu.
President Havel v r. 2000 jmenoval bez kontrasignace guvernérem České národní banky Zdeňka Tůmu a Luďka Niedermeyera viceguvernérem. Ústavní soud nakonec rozhodl, že president má právo jmenovat i tyto funkcionáře bez kontrasignace, ve značně nepřesvědčivém odůvodnění – proti němuž pět ústavních soudců podalo společný disent – se však omezil na konstataci, že toto právo je fakticky založeno pouze na ústavní tradici.
V r. 2005 proběhl spor presidenta Václava Klause s předsedou vlády Jiřím Paroubkem, zda lze ustanovení podmiňující pravomoc zastupovat stát navenek kontrasignací vysvětlovat tak, že president musí žádat i o povolení zahraniční cesty. Celý spor měl pikantní příchuť a premiér Paroubek, jakmile zjistil, že jeho postoj je veřejností vnímán krajně nepříznivě až komicky, presidentovi ustoupil.
Kancelář presidenta republiky (KPR)
Poslanec Bouček v rozpravě o vládním návrhu zákona, kterým se zřizuje kancelář presidenta republiky československé, prohlásil: "Druhá věc je tato: V čele kanceláře kabinetní jest přednosta její. Nynější přednosta má titul kancléřský, a právě tento titul, ale pak jistě vynikající osobnost nynějšího přednosty kanceláře zavdaly příčinu k určitým pochybnostem. Jednání ústavního výboru neslo se za jedním cílem: aby v kabinetní kanceláři, zejména v osobě kancléřově, nevznikla nějaká vedlejší vláda. Zodpověden za řízení státu jest předseda ministerstva s odbornými ministry a vedle toho nemůžeme a nesmíme strpěti žádné vlády vedlejší. (Výborně!)"[1]
Historie
Československo mělo ve své historii celkem devět presidentů, Česká republika zatím dva:
- Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), ve funkci 1918–1935
- Edvard Beneš (1884–1948), ve funkci 1935–1948, v letech 1938–1945 byl v exilu. Podle odpůrců londýnského prozatímního státního zřízení v letech 1938–1945, případně do roku 1946, případně už úplně, nebyl presidentem republiky, nýbrž soukromou osobou.
- Emil Hácha (1872–1945), ve funkci 1938–1939 (podle některých theoretiků byla jeho volba neplatná, neboť president Beneš nikdy platně neabdikoval), v letech 1939–1945 státní president.
- Klement Gottwald (1896–1953), ve funkci 1948–1953
- Antonín Zápotocký (1884–1957), ve funkci 1953–1957
- Antonín Novotný (1904–1975), ve funkci 1957–1968
- Ludvík Svoboda (1895–1979), ve funkci 1968–1975
- Gustáv Husák (1913–1991), ve funkci 1975–1989
- Václav Havel (*1936), ve funkci 1989–2003
- Václav Klaus (*1941), ve funkci 2003-2013
- Miloš Zeman (*1944), ve funkci od r. 2013
Václav Havel je dosud jediným presidentem republiky, který ukončil své presidentství skončením funkčního období, na které byl zvolen.
Vizte též
Prameny a literatura
- Zdeněk Jankovský: Ohlédnutí za soudními spory prezidenta České republiky s justičními čekateli. In Právní rozhledy 23/2008, pp. 866–871; jmenování je pouhé osvědčení, je třeba lišit mezi presidentem republiky a presidentským úřadem.
