Počítání času: Porovnání verzí
(Základní text) |
d ("Promlčecí doba" je podle NOZ lhůtou, odebral jsem ji tedy z příkladů vztahujících se k době.) |
||
| (Není zobrazeno 47 mezilehlých verzí od 6 dalších uživatelů.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''Počítání času''' je v právu (s nesystémovou výjimkou [[pracovní právo|práva pracovního]]) upraveno jednotně v [[občanský zákoník|občanském zákoníku]]. Ačkoli tato pravidla nejsou nijak složitá, [[laik|laici]] je většinou neznají a tak se např. stává, že zbytečně a s obtížemi podávají [[pošta|poštovní]] zásilku o víkendu, ačkoli k zachování lhůty by stačilo podat ji v pondělí. | + | '''Počítání času''' je v českém právu (s nesystémovou výjimkou [[pracovní právo|práva pracovního]]) upraveno jednotně v [[občanský zákoník|občanském zákoníku]]. Ačkoli tato [[pravidlo|pravidla]] nejsou nijak složitá, [[laik|laici]] je většinou neznají a tak se např. stává, že zbytečně a s obtížemi podávají [[pošta|poštovní]] zásilku o víkendu, ačkoli k zachování lhůty by stačilo podat ji v pondělí. |
| − | == | + | == Lhůta nebo doba? == |
| − | Při počítání času | + | Při počítání času se rozlišuje '''lhůta''' a '''doba'''; je však třeba podotknout, že toto rozlišování není přijímáno jednoznačně. Někteří autoři je nepoužívají a hovoří v obou případech o lhůtách (které případně rozlišují na lhůty '''počínací''' a '''končící'''), nebo dokonce užívají oba termíny ''promiscue''. Legislativně technicky se doba vyjadřuje prostým časovým údajem, např. „nejdéle do“, zatímco lhůta se vyjadřuje výslovně, např. slovy „ve lhůtě do“. |
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | + | # '''Dobou''' se rozumí časový interval, s jehož uplynutím spojuje právo určitý následek, a to bez ohledu na to, je-li v tomto čase něco vykonáno (nejvýš může dojít k jejímu zastavení nebo přerušení – vizte níže). Příklady: [[výpověď|výpovědní]] doba u [[pracovní poměr|pracovního poměru]], zkušební doba při [[podmíněný trest|podmíněném odsouzení]] v [[trestní právo|trestním právu]], [[vydržení|vydržecí]] doba | |
| − | + | # '''Lhůta''' je časový interval, v němž musí být něco vykonáno, aby ''nenastal'' [[právní předpis|právním předpisem]] předpokládaný (zpravidla [[sankce|sankční]]) následek. Stane-li se tak, lhůta pozbude významu (bude „dodržena“, popř. "zachována"); nestane-li se tak, lhůta uplyne marně (bude „zmeškána“). Obvykle se počítá od data, které je pro počátek lhůty rozhodné, dopředu, a to podle shora uvedených pravidel. Výjimkou je např. povinnost oznámit konání [[shromáždění občanů]], kde se lhůta počítá zpětně od zamýšleného dne konání shromáždění. Příklady: lhůta k [[plnění]] stanovená v [[rozsudek|rozsudku]], [[prekluse|preklusivní]] (propadná) lhůta, lhůta k podání [[odvolání]] | |
| − | |||
| − | |||
| − | # '''Lhůta''' je časový interval, v němž musí být něco vykonáno, aby ''nenastal'' právním předpisem předpokládaný následek. Obvykle se počítá data, které je pro počátek lhůty rozhodné, dopředu, a to podle shora uvedených pravidel. Výjimkou je např. povinnost oznámit konání [[shromáždění občanů]], kde se lhůta počítá zpětně od zamýšleného dne konání shromáždění. Příklady: lhůta k [[plnění]] stanovená v [[rozsudek|rozsudku]], [[prekluse|preklusivní]] (propadná) lhůta, lhůta k podání [[odvolání | ||
| − | |||
| − | V případě [[výpověď|výpovědi]] [[smlouva|smlouvy]] má ''[[stricto sensu]]'' smysl hovořit jak o výpovědní lhůtě, tak o výpovědní době: může být např. sjednáno, že [[výpověď]] [[smlouva|smlouvy]] musí být doručena druhé straně ve lhůtě tří měsíců před datem, k němuž má být [[smlouva]] zrušena (pak jde o lhůtu), anebo že smlouva skončí k poslednímu dni měsíce následující po [[doručení]] písemné [[výpověď|výpovědi]] druhé straně | + | V případě [[výpověď|výpovědi]] [[smlouva|smlouvy]] má ''[[stricto sensu]]'' smysl hovořit jak o výpovědní lhůtě, tak o výpovědní době: může být např. sjednáno, že [[výpověď]] [[smlouva|smlouvy]] musí být doručena druhé straně ve lhůtě tří měsíců před datem, k němuž má být [[smlouva]] zrušena (pak jde o lhůtu), anebo že smlouva skončí k poslednímu dni měsíce následující po [[doručení]] písemné [[výpověď|výpovědi]] druhé straně – v tom případě se jedná o dobu. V obou případech však po platné [[výpověď|výpovědi]] počíná běžet výpovědní doba, nikoli lhůta. |
== Druhy lhůt == | == Druhy lhůt == | ||
Theorie rozlišuje dva druhy lhůt: | Theorie rozlišuje dva druhy lhůt: | ||
| − | # '''Hmotněprávní (preklusivní, propadné) lhůty | + | |
| − | # ''' | + | # '''Hmotněprávní''' (preklusivní, propadné) lhůty jsou lhůty, jejichž běh zpravidla nelze ovlivnit jednáním [[recipient]]ů příslušných [[právní norma|právních norem]] – jejich zmeškání má za následek zánik práva, konec lhůty je absolutní a lhůtu nelze vracet. |
| + | # '''Procesní''' (pořádkové, soudcovské) lhůty jsou stanoveny pouze v zájmu efektivity [[řízení]]. Jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva, pokud k němu došlo z omluvitelných důvodů, může být lhůta vrácena, takže se k jejímu zmeškání nepřihlédne. U tzv. soudcovských lhůt navíc ani není třeba o vracení žádat. Některé procesní lhůty, např. lhůta k podání [[dovolání]], jsou naopak striktní a jejich zmeškání nelze prominout. | ||
| + | |||
| + | == Subjektivní a objektivní lhůta == | ||
| + | Pro počátek lhůty (případně též doby) může být buď rozhodující okamžik, kdy k události skutečně došlo – pak se v nauce hovoří o '''objektivní lhůtě''' – nebo okamžik, kdy se určitá [[osoba]] o události dozvěděla – tzv. '''subjektivní lhůta''' (o objektivní a subjektivní době se zpravidla nemluví, ač by to bylo v některých případech přesnější). Často se oba druhy lhůt kombinují, např. u práva na náhradu [[škoda|škody]]. | ||
| + | |||
| + | == Počítání času == | ||
| + | Při počítání času je rozhodné, jaká jednotka času je použita pro stanovení určité lhůty nebo doby: | ||
| + | |||
| + | # Je-li lhůta/doba určena počtem dnů, začíná se počítat o půlnoci (ve 24.00 hod.) dne, kdy došlo k události, od níž se odvíjí, a skončí o příslušný počet dnů později. To znamená, že stačí ke dni, kdy k události došlo, přičíst počet dnů lhůty/doby, a dostaneme poslední den lhůty/doby: např. třídenní lhůta/doba odvíjející se od doručení zásilky, k němuž došlo 4. května, skončí 7. května, neboť 4 + 3 = 7. | ||
| + | # Lhůta/doba stanovená počtem týdnů, měsíců nebo let skončí v den, který se pořadovým číslem nebo označením shoduje se dnem, od něhož se počátek lhůty/doby odvíjí, tzn. týdenní lhůta/doba počítaná od pátku 4. května skončí v pátek 11. května, měsíční lhůta/doba skončí 4. června a roční 4. května následujícího roku. Stane-li se, že takový den v měsíci neexistuje, např. u tříměsíční lhůty/doby počítané od 31. ledna nebo u roční od 29. února, skončí lhůta/doba v poslední den v měsíci, tzn. v uvedených příkladech 30. dubna, resp. 28. února následujícího roku. | ||
| + | # Je-li při stanovení lhůty/doby použito rozlišování na poloviny měsíce (to je však v praxi velmi řídké), rozumí se polovinou měsíce 15 dnů, bez ohledu na to, kolik dnů měsíc skutečně má. | ||
| + | # Připadá-li poslední den lhůty/doby na sobotu, neděli nebo (státní) svátek, je posledním dnem lhůty/doby nejbližší následující pracovní den. Toto důležité pravidlo, jak [[judikatura|judikoval]] [[Ústavní soud]], platí v celém [[právní řád|právním řádu]], včetně [[ústavní právo|práva ústavního]] (nález [[ÚS]] ''president republiky v. poslanecká sněmovna'' z 17. 12. 1997 o počítání času, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ). | ||
| + | # Lhůty/doby počítané na hodiny, popř. na minuty nebo sekundy obecnou úpravu postrádají a je vždy třeba vyjít z toho, co je stanoveno v příslušné [[smlouva|smlouvě]] nebo [[právní předpis|právním předpisu]]. | ||
| + | |||
| + | Někdy se lhůty a doby počítají v pracovních dnech, obvyklejší (a tradiční) je jejich počítání na dny kalendářní. | ||
| + | |||
| + | Podle délky se liší názvy lhůt, např. 15denní se považuje za střední.<ref>Zbyněk Šín: ''Tvorba práva. Pravidla, metodika, technika.'' C. H. Beck, Praha 2009, 2. ed., p. 154.</ref> | ||
== Poštovní přeprava == | == Poštovní přeprava == | ||
| − | Již od | + | Již od 18. století existuje [[právní obyčej]], že do běhu lhůt se nepočítá doba [[pošta|poštovní]] přepravy. V českém právu však toto pravidlo není implementováno důsledně, a tak se sice běh lhůt k podání [[opravný prostředek|opravných prostředků]] správně odvíjí od data [[doručení]] napadeného [[rozhodnutí]] a nikoli od data jeho vydání (procesní, popř. pořádkové lhůty), avšak u [[hmotné právo|hmotněprávních]] ([[prekluse|preklusivních]]) lhůt se doba poštovní přepravy do lhůty zahrnuje, a tak k [[prekluse|preklusi]] nedoje jen tehdy, je-li zásilka v poslední den lhůty [[soud]]u nebo jinému adresátu skutečně doručena. |
Ještě složitější situace je u lhůt, které vyžadují, aby byla ve [[hmotné právo|hmotněprávní]] lhůtě vyrozuměna [[fysická osoba|fysická]] nebo [[právnická osoba]], u níž bývá často obtížné až nemožné řádné doručení zajistit (a v jejímž zájmu je přijetí zásilky oddalovat). Dojde-li ke sporu, je třeba složitě dovozovat, že oznámení bylo učiněno včas a nebylo v moci odesílatele zajistit, aby si adresát zásilku převzal. | Ještě složitější situace je u lhůt, které vyžadují, aby byla ve [[hmotné právo|hmotněprávní]] lhůtě vyrozuměna [[fysická osoba|fysická]] nebo [[právnická osoba]], u níž bývá často obtížné až nemožné řádné doručení zajistit (a v jejímž zájmu je přijetí zásilky oddalovat). Dojde-li ke sporu, je třeba složitě dovozovat, že oznámení bylo učiněno včas a nebylo v moci odesílatele zajistit, aby si adresát zásilku převzal. | ||
Stávající úprava tak hraničí s odpíráním práva na [[spravedlivý proces]]. | Stávající úprava tak hraničí s odpíráním práva na [[spravedlivý proces]]. | ||
| + | |||
| + | == Stavění a přerušení lhůty == | ||
| + | Podle některých názoru lze stavět nebo přerušit jen lhůtu; dobu nikoliv. | ||
| + | |||
| + | O '''stavění''' lhůty se hovoří v případě, že lhůta v důsledku určité události nebo situace přestává běžet. Když tato událost nebo situace pomine, pokračuje lhůta tam, kde se zastavila. Příkladem je stavění promlčecí doby zahájením řízení o žalobě. | ||
| + | |||
| + | '''Přerušení''' (přetržení) lhůty znamená, že událost nevyvolá jen zastavení běhu lhůty, ale vrátí ji na počátek, takže poté, co událost skončí, se lhůta znovu rozběhne v celé své délce. Takto se přerušuje např. promlčecí doba v trestním právu. | ||
| + | |||
| + | == {{Interní odkazy}} == | ||
| + | * [[Od nepaměti]] | ||
| + | |||
| + | == Poznámky pod čarou == | ||
| + | <references /> | ||
| + | |||
| + | == Externí odkazy == | ||
| + | * [http://legal.pecina.cz/lht/ výpočty lhůt] | ||
[[Kategorie:Základní pojmy]] | [[Kategorie:Základní pojmy]] | ||
Aktuální verse z 7. 10. 2015, 16:34
Počítání času je v českém právu (s nesystémovou výjimkou práva pracovního) upraveno jednotně v občanském zákoníku. Ačkoli tato pravidla nejsou nijak složitá, laici je většinou neznají a tak se např. stává, že zbytečně a s obtížemi podávají poštovní zásilku o víkendu, ačkoli k zachování lhůty by stačilo podat ji v pondělí.
Obsah
Lhůta nebo doba?
Při počítání času se rozlišuje lhůta a doba; je však třeba podotknout, že toto rozlišování není přijímáno jednoznačně. Někteří autoři je nepoužívají a hovoří v obou případech o lhůtách (které případně rozlišují na lhůty počínací a končící), nebo dokonce užívají oba termíny promiscue. Legislativně technicky se doba vyjadřuje prostým časovým údajem, např. „nejdéle do“, zatímco lhůta se vyjadřuje výslovně, např. slovy „ve lhůtě do“.
- Dobou se rozumí časový interval, s jehož uplynutím spojuje právo určitý následek, a to bez ohledu na to, je-li v tomto čase něco vykonáno (nejvýš může dojít k jejímu zastavení nebo přerušení – vizte níže). Příklady: výpovědní doba u pracovního poměru, zkušební doba při podmíněném odsouzení v trestním právu, vydržecí doba
- Lhůta je časový interval, v němž musí být něco vykonáno, aby nenastal právním předpisem předpokládaný (zpravidla sankční) následek. Stane-li se tak, lhůta pozbude významu (bude „dodržena“, popř. "zachována"); nestane-li se tak, lhůta uplyne marně (bude „zmeškána“). Obvykle se počítá od data, které je pro počátek lhůty rozhodné, dopředu, a to podle shora uvedených pravidel. Výjimkou je např. povinnost oznámit konání shromáždění občanů, kde se lhůta počítá zpětně od zamýšleného dne konání shromáždění. Příklady: lhůta k plnění stanovená v rozsudku, preklusivní (propadná) lhůta, lhůta k podání odvolání
V případě výpovědi smlouvy má stricto sensu smysl hovořit jak o výpovědní lhůtě, tak o výpovědní době: může být např. sjednáno, že výpověď smlouvy musí být doručena druhé straně ve lhůtě tří měsíců před datem, k němuž má být smlouva zrušena (pak jde o lhůtu), anebo že smlouva skončí k poslednímu dni měsíce následující po doručení písemné výpovědi druhé straně – v tom případě se jedná o dobu. V obou případech však po platné výpovědi počíná běžet výpovědní doba, nikoli lhůta.
Druhy lhůt
Theorie rozlišuje dva druhy lhůt:
- Hmotněprávní (preklusivní, propadné) lhůty jsou lhůty, jejichž běh zpravidla nelze ovlivnit jednáním recipientů příslušných právních norem – jejich zmeškání má za následek zánik práva, konec lhůty je absolutní a lhůtu nelze vracet.
- Procesní (pořádkové, soudcovské) lhůty jsou stanoveny pouze v zájmu efektivity řízení. Jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva, pokud k němu došlo z omluvitelných důvodů, může být lhůta vrácena, takže se k jejímu zmeškání nepřihlédne. U tzv. soudcovských lhůt navíc ani není třeba o vracení žádat. Některé procesní lhůty, např. lhůta k podání dovolání, jsou naopak striktní a jejich zmeškání nelze prominout.
Subjektivní a objektivní lhůta
Pro počátek lhůty (případně též doby) může být buď rozhodující okamžik, kdy k události skutečně došlo – pak se v nauce hovoří o objektivní lhůtě – nebo okamžik, kdy se určitá osoba o události dozvěděla – tzv. subjektivní lhůta (o objektivní a subjektivní době se zpravidla nemluví, ač by to bylo v některých případech přesnější). Často se oba druhy lhůt kombinují, např. u práva na náhradu škody.
Počítání času
Při počítání času je rozhodné, jaká jednotka času je použita pro stanovení určité lhůty nebo doby:
- Je-li lhůta/doba určena počtem dnů, začíná se počítat o půlnoci (ve 24.00 hod.) dne, kdy došlo k události, od níž se odvíjí, a skončí o příslušný počet dnů později. To znamená, že stačí ke dni, kdy k události došlo, přičíst počet dnů lhůty/doby, a dostaneme poslední den lhůty/doby: např. třídenní lhůta/doba odvíjející se od doručení zásilky, k němuž došlo 4. května, skončí 7. května, neboť 4 + 3 = 7.
- Lhůta/doba stanovená počtem týdnů, měsíců nebo let skončí v den, který se pořadovým číslem nebo označením shoduje se dnem, od něhož se počátek lhůty/doby odvíjí, tzn. týdenní lhůta/doba počítaná od pátku 4. května skončí v pátek 11. května, měsíční lhůta/doba skončí 4. června a roční 4. května následujícího roku. Stane-li se, že takový den v měsíci neexistuje, např. u tříměsíční lhůty/doby počítané od 31. ledna nebo u roční od 29. února, skončí lhůta/doba v poslední den v měsíci, tzn. v uvedených příkladech 30. dubna, resp. 28. února následujícího roku.
- Je-li při stanovení lhůty/doby použito rozlišování na poloviny měsíce (to je však v praxi velmi řídké), rozumí se polovinou měsíce 15 dnů, bez ohledu na to, kolik dnů měsíc skutečně má.
- Připadá-li poslední den lhůty/doby na sobotu, neděli nebo (státní) svátek, je posledním dnem lhůty/doby nejbližší následující pracovní den. Toto důležité pravidlo, jak judikoval Ústavní soud, platí v celém právním řádu, včetně práva ústavního (nález ÚS president republiky v. poslanecká sněmovna z 17. 12. 1997 o počítání času, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ).
- Lhůty/doby počítané na hodiny, popř. na minuty nebo sekundy obecnou úpravu postrádají a je vždy třeba vyjít z toho, co je stanoveno v příslušné smlouvě nebo právním předpisu.
Někdy se lhůty a doby počítají v pracovních dnech, obvyklejší (a tradiční) je jejich počítání na dny kalendářní.
Podle délky se liší názvy lhůt, např. 15denní se považuje za střední.[1]
Poštovní přeprava
Již od 18. století existuje právní obyčej, že do běhu lhůt se nepočítá doba poštovní přepravy. V českém právu však toto pravidlo není implementováno důsledně, a tak se sice běh lhůt k podání opravných prostředků správně odvíjí od data doručení napadeného rozhodnutí a nikoli od data jeho vydání (procesní, popř. pořádkové lhůty), avšak u hmotněprávních (preklusivních) lhůt se doba poštovní přepravy do lhůty zahrnuje, a tak k preklusi nedoje jen tehdy, je-li zásilka v poslední den lhůty soudu nebo jinému adresátu skutečně doručena.
Ještě složitější situace je u lhůt, které vyžadují, aby byla ve hmotněprávní lhůtě vyrozuměna fysická nebo právnická osoba, u níž bývá často obtížné až nemožné řádné doručení zajistit (a v jejímž zájmu je přijetí zásilky oddalovat). Dojde-li ke sporu, je třeba složitě dovozovat, že oznámení bylo učiněno včas a nebylo v moci odesílatele zajistit, aby si adresát zásilku převzal.
Stávající úprava tak hraničí s odpíráním práva na spravedlivý proces.
Stavění a přerušení lhůty
Podle některých názoru lze stavět nebo přerušit jen lhůtu; dobu nikoliv.
O stavění lhůty se hovoří v případě, že lhůta v důsledku určité události nebo situace přestává běžet. Když tato událost nebo situace pomine, pokračuje lhůta tam, kde se zastavila. Příkladem je stavění promlčecí doby zahájením řízení o žalobě.
Přerušení (přetržení) lhůty znamená, že událost nevyvolá jen zastavení běhu lhůty, ale vrátí ji na počátek, takže poté, co událost skončí, se lhůta znovu rozběhne v celé své délce. Takto se přerušuje např. promlčecí doba v trestním právu.
Vizte též
Poznámky pod čarou
- ↑ Zbyněk Šín: Tvorba práva. Pravidla, metodika, technika. C. H. Beck, Praha 2009, 2. ed., p. 154.
