Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod: Porovnání verzí

Verse z 24. 10. 2005, 08:19

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (zkráceně Evropská úmluva o lidských právech; Úmluva) je jedním z nejdůležitějších mezinárodních smluvních dokumentů, jimiž je Česká republika vázána. Signatářské státy se v ní zavazují, že budou svým občanům garantovat standardní západoevropskou úroveň ochrany základních práv.

Historie

Úmluva, jež je mechanismem Rady Evropy, byla prvními signatáři podepsána v Římě 4. listopadu 1950 a vstoupila v platnost 3. září 1953. Z původních dvanácti signatářských států (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, tehdejší NSR, Nizozemí, Norsko, Turecko a Velká Británie) se počet vysokých smluvních stran rozrostl na 45 a s výjimkou Švýcarska jsou jejími účastníky všechny evropské země, včetně Ruska a zakavkazských republik. Česká a Slovenská Federativní republika podepsala Úmluvu 21. února 1991 a formálně ratifikována byla 18. března 1992.

Ne všechny signatářské státy však akceptovaly Úmluvu bez výhrad: např. Česká republika si vyhrazuje možnost trestat vojáky v činné službě trestem vězením, při jehož ukládání nemusí být dodrženy podmínky čl. 5 a 6 Úmluvy (tj. možnost ukládat tento trest bez rozhodnutí soudu a bez procesních záruk pro potrestané).

Vedle základního textu Úmluvy existuje celkem 14 dodatkových (opčních) protokolů, které katalog základních práv podstatně rozšiřují. Jako poslední vstoupil dne 1. dubna 2005 v platnost 12. dodatkový protokol, který zakazuje jakoukoli formu diskriminace.

Rozsah chráněných základních práv

V porovnání s Listinou základních práv a svobod (Listina) poskytuje Úmluva ochranu užšímu rozsahu základních práv. Existuje však několik důležitých výjimek, kdy Listina chrání základní práva v menším rozsahu než Úmluva:

1. Zatímco Listina stanoví, že každý má právo na projednání své věci soudem bez průtahů, Úmluva vyžaduje projednání v přiměřené lhůtě, tzn. neposkytuje se jí ochrana pouze proti pomalosti soudů při jednotlivých procesních úkonech, ale i proti celkově nepřiměřené době, po kterou je určitá věc projednávána.
2. Listina výslovně umožňuje výkon trestu obecně prospěšných prací i bez souhlasu odsouzeného, zatímco Úmluva takový trest zapovídá.

Základní práva chráněná Úmluvou a jejími dodatky:

• právo na život (čl. 2)
• zákaz mučení (čl. 3)
• zákaz otroctví a otrocké práce (čl. 4)
• právo na osobní svobodu a bezpečnost (čl. 5)
• právo na spravedlivý proces (fair trial) (čl. 6)
• zásada nullum crimen sine lege (čl. 7)
• právo na ochranu soukromí (čl. 8)
• svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9)
• svobodu projevu (čl. 10)
• svoboda shromažďování a sdružování (čl. 11)
• právo uzavřít manželství (čl. 12)
• právo na účinné vnitrostátní prostředky ochrany základních práv (čl. 13)
• zákaz diskriminace (čl. 14 a Dvanáctý dodatkový protokol)
• ochrana soukromého vlastnictví (První dodatkový protokol)
• zákaz uvěznění pro nemožnost dostát smluvním závazkům (čl. 1 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• právo opustit svou zemi a vrátit se zpět (čl. 2 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz vyhoštění vlastního občana (čl. 3 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz kolektivního vyhoštění cizinců (čl. 4 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz trestu smrti s výjimkou války a výjimečného stavu, resp. jeho úplný zákaz (Šestý, resp. Třináctý dodatkový protokol)
• právo obviněného na odvolání v trestním řízení (čl. 2 Sedmého dodatkového protokolu)
• právo na odškodnění za nespravedlivé odsouzení (čl. 3 Sedmého dodatkového protokolu)
• zásada ne bis in idem (čl. 4 Sedmého dodatkového protokolu)
• rovnost mezi manželi (čl. 5 Sedmého dodatkového protokolu)

Šablona:Externí

• Stránka Rady Evropy věnovaná Úmluvě (v angličtině)