Výklad: Porovnání verzí

Verse z 24. 10. 2006, 03:37

Výklad (interpretace) právních předpisů je mimořádně důležitou právní disciplínou, neboť ze samotného znění předpisu nelze ve složitějších případech vyčíst, jaké právní normy na danou skutkovou podstatu dopadají a jak přesně jim v daném kontextu rozumět.

Výklad je považován za "královskou" disciplínu práva, mezi právníky velmi ceněnou; kreativním výkladem právních předpisů lze dojít k závěrům, které se zdají být v příkrém nesouladu se zněním právního předpis, zato však v překvapivém souladu se zájmy právníkova klienta.

Podle toho, zda je výklad právní normy široký nebo úzký, se rozeznává extensivní výklad (z lat. ex- + tendere = natahovat) a restriktivní výklad (z lat. re- + stringere = svázat).

Výkladové methody

Rozeznávají se tyto základní výkladové methody:

1. Gramatický výklad je přímočarý výklad právní normy z jejího textu. Při výkladu se vychází ze struktury věty, rozebírají se vztahy mezi jednotlivými částmi souvětí i jednotlivých vět, co použité výrazy obvykle znamenají apod.
2. Logický výklad hledá mezi právními normami logické souvislosti, např. má-li se hypothesa rozpadat na dvě disjunktní alternativy, musejí se tyto části hypothesy vykládat tak, aby nemohly nikdy nastat současně.
3. Doktrinární výklad vykládá právní normu nebo právní pojem tak, jak je to obvyklé v právní nauce (doktríně, theorii), aniž by se takový výklad nutně musel opírat o explicitní zákonné ustanovení nebo o konkrétní zákonnou definici.
4. Výklad z judikatury je podobný doktrinárnímu výkladu. Právní norma se vykládá na základě ustálené soudní nebo správní judikatury. Pouze judikatura např. stanoví, kde je hranice mezi lehkým a těžkým ublížením na zdraví nebo po jak dlouhou dobu musí rodič dítěte neplnit svou vyživovací povinnost, aby byl trestně odpovědný za zanedbání povinné výživy.
5. Systematický výklad nastupuje, pokud předchozí výkladové methody nedaly odpověď na všechny otázky. Při něm se studuje umístění rozebírané právní normy v textu právního předpisu, dovozuje se, jaký význam mají marginální rubriky, zda lze na právní normu vztáhnout implicitní hypothesu atd.
6. Teleologický výklad (výklad e ratione legis = ze smyslu zákona) zkoumá, jaký byl úmysl zákonodárce (popř. autora podzákonného předpisu) a jaký je účel rozebírané právní normy. Při tomto výkladu se bere v potaz např. důvodová zpráva k zákonu, případně též průběh rozpravy v Parlamentu, často se využívá argumentace ad absurdum ("takhle to přece nemohl Parlament myslet!").
7. Analogický výklad (výklad a simili) nahradí chybějící nebo nejasnou explicitní úpravu na základě úpravy obsažené v jiném právním předpisu v jiném odvětví práva (podrobněji viz článek Analogie).
8. Historický výklad je blízký výkladu teleologickému. Zkoumá předchozí stav právního řádu a ptá se, proč byla určitá právní norma kodifikována v určité podobě. Rovněž je možné jít při tomto výkladu dále do minulosti (např. zkoumat prvorepublikovou úpravu), avšak takový výklad má již spíše charakter výkladu komparativního.
9. Komparativní výklad je založen na analýse obdobné úpravy v jiných právních řádech. Patří k méně používaným methodám, neboť existence určité zahraniční úpravy nemá k interpretaci českého práva přímou relevanci.
10. Opravný výklad jde nejdál a vychází z premisy, že zákonodárce (autor podzákonného předpisu) se zmýlil a chtěl ve skutečnosti normovat jinak, než nakonec učinil. Takovou domněnku je však potřeba velmi dobře odůvodnit, neboť vykládat právní normu proti jejímu znění flagrantně porušuje princip právní jistoty.

Výklad podle subjektu výkladu

Oprávnění vykládat právní normy svědčí zásadně pouze soudům - jen jejich výklad je authentický. To je důležitý princip právního státu, neboť ani výkonná moc, ani moc zákonodárná nesmějí mít právo vykládat právní předpisy, které samy tvoří, protože by to mohlo vést ke svévoli a šikaně.

Zejména v případě složitých otázek (např. daňových) se objevuje tendence pokládat za authentický výklad příslušných odborných pracovišť ministerstev – jde o tzv. pokyny řady D vydávané Ministerstvem financí, jimž se ministerstvo a finanční úřady snaží přiznat postavení faktického pramene práva. Jde o nebezpečnou tendenci a o vykročení z rámce ústavnosti: jestliže by mělo být přípustné, aby konečným arbitrem výkladu určitého právního textu byl orgán moci výkonné a nikoli soud, znamenalo by to, že v této oblasti platí principy policejního státu.