Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším soudem nejvyšším článkem soustavy obecných soudů České republiky.
Historie
Správní soudnictví vzniklo v habsburské monarchii, kdy byl ustaven ve Vídni předlitavský Správní soudní dvůr dle zákona č. 36/1876 ř.z. Správní soudnictví bylo jednoinstanční a koncentrované. Jeho judikatura je soustředěna zejména ve sbírce Adama Budwińského (Budwińského sbírce).
Československý předchůdce Nejvyššího správního soudu (1918–1952) si zejména v době, kdy v jeho čele stál vynikající právník a právní teoretik Emil Hácha (1925–1938), získal vysoké renomé a jeho judikatura, která byla publikována v tzv. Bohuslavově sbírce (1918–1948) ve dvou oddělených částech (administrativní a finanční), je používána dodnes. Podobně jako dnešní Nejvyšší správní soud, trpěl i prvorepublikový Nejvyšší správní soud chronickou zdlouhavostí řízení (nevyřízené věci dosáhly roku 1935 počtu 17431), kterou se podařilo omezit po reformě soudu v roce 1937. Československý Nejvyšší správní soud byl zřízen v Praze zákonem č. 3/1918 Sb. z. a n., o nejvyšším správním soudě, a jeho soudci se podíleli i na činnosti Ústavního soudu a Volebního soudu. Působil i v době Protektorátu Čechy a Morava. Za války v Bratislavě vznikl Nejvyšší správní soud Slovenské republiky, který dočasně v roce 1944 sídlil v Piešťanech a který pokračoval v samostatné existenci i po konci války.
V prvních letech po 2. světové válce Nejvyšší správní soud vzdoroval neustále sílící nátlakové atmosféře a zachoval si v rámci své rozhodovací činnosti jistou míru nezávislosti, když například zamítl pro nezákonnost znárodnění čokoládovny Orion v Praze-Modřanech nebo zrušil rozpuštění Selské jízdy v Nechanicích. Vedle pražského Nejvyššího správního soudu působil jako orgán slovenské autonomie Nejvyšší správní soud v Bratislavě, který posuzoval právnost aktů slovenských autonomních orgánů. Roku 1949 na podkladě § 137 Ústavy Československé republiky č. 150/1948 Sb. a zákona č. 166/1949 Sb., o sídle správního soudu, byly oba soudy spojeny v Bratislavě pod názvem Správní soud, jehož činnost trvala až do roku 1952. Správní soudnictví bylo zrušeno k 1. lednu 1953 zákonem č. 65/1952 Sb. o prokuratuře. Stížnosti, o nichž Správní soud do svého zániku nerozhodl, zůstaly nerozhodnuty. Správní soudnictví se postupně stalo součástí obecných soudů v čele se správním kolegiem Nejvyššího soudu.
Nově byl Nejvyšší správní soud zakotven v Ústavě č. 1/1993 Sb. až při projednávání návrhu v parlamentu, vládní návrh s ním nepočítal. Dlouho nepůsobil a jeho agendu vykonával Nejvyšší soud a vrchní soudy. Postupně se obnovily diskuze, zda vůbec správní soudnictví zřizovat. Nakonec v letech 2000-02 Ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny přistoupil k rozhodnutí, když vycházel ze tří modelů:
- 1. ponechat správní soudnictví v rámci obecného a obnovit činnost správního kolegia Nejvyššího soudu,
- 2. ponechat první instanci správního soudnictví na obecných soudech a zřídit druhou instanci Nejvyšší správní soud,
- 3. zcela oddělit správní soudnictví a zřídit krajské správní soudy a Nejvyšší správní soud.
Při projednávání jen těsně jedním hlasem neprošla varianta č. 1 jednotného obecního soudnictví a nakonec Ústavně právní výbor doporučil variantu č. 2 Poslanecké sněmovně, která ji akceptovala jako své doporučení vládě. Vláda pak předložila soudní řád správní, který byl schválen jako zákon č. 150/2002 Sb. Oproti původnímu vládnímu návrhu, který Nejvyšší správní soud umisťoval v Praze, Ústavně právní výbor na návrh poslance Zdeňka Koudelky schválil změnu sídla soudu do Brna, což akceptovala i Poslanecká sněmovna.
Současnost
Nejvyšší správní soud rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích ve správním soudnictví, tj. o kasačních stížnostech. Mimoto tomuto soudu přísluší i určitá zvláštní agenda, např. rozhodování v asylových věcech.
NSS má 9 senátů:[1]
- (před středníkem jsou předsedové senátu, za středníkem prostí soudci)
- Marie Žišková, Josef Baxa, Lenka Kaniová; Zdeněk Kühn
- Miluše Došková, Vojtěch Šimíček; Radovan Havelec
- Marie Součková, Jaroslav Vlašín; Milan Kamlach
- Dagmar Nygrínová, Marie Turková; Petr Průcha
- Ludmila Valentová, Václav Novotný, Lenka Matyášová; Jakub Camrda
- Milada Tomková, Bohuslav Hnízdil; Brigita Chrastilová
- Eliška Cihlářová; Jaroslav Hubáček, Karel Šimka
- Petr Příhoda, Michal Mazanec; Jan M. Passer
- Radan Malík, Daniela Zemanová; Barbara Pořízková
Od poloviny r. 2005 zveřejňuje Nejvyšší správní soud na internetové stránce (http://www.nssoud.cz) všechna svá rozhodnutí v anonymisované podobě; kromě toho existuje komerční sbírka rozhodnutí tohoto soudu.
Činnost Nejvyššího správního soudu byla obnovena teprve v r. 2003 a v prvních letech své existence tento soud zdaleka nesplnil očekávání, která do něho byla vkládána. O kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud rozhodoval běžně i dva roky, jeho rozhodnutí bývala nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněna a byla často zrušována Ústavním soudem. Presidentem Václavem Havlem narychlo jmenovaná sestava jeho soudců způsobila, že u tohoto soudu působila řada podřadných právníků, které však vzhledem k doživotnímu mandátu soudce není možné odvolat. Kvalita rozhodnutí tohoto soudu se však přesto postupně zlepšuje a přestože jeho rozhodování je stále extrémně pomalé, soudu se podařilo získat některé kvalitní soudce (např. Jan Passer, Zdeněk Kühn nebo Vojtěch Šimíček). Cca od r. 2006 se postupně zrychluje i rozhodování o kasačních stížnostech; v některých případech o nich NSS rozhodne během 6–9 měsíců.
