Evropská unie

Přejít na: navigace, hledání

Evropská unie (EU) je subjekt mezinárodního práva. Od 1. prosince 2009 má právní subjektivitu. Před tím to byl pouhý soubor vztahů, které existují mezi členskými státy evropských společenství.

Členské státy

EU má 28 členských států („ČS“):[1]

  1. AT (angl. Austria) – Rakousko
  2. BE (angl. Belgium) – Belgie
  3. BG (angl. Bulgaria) – Bulharsko
  4. CY (angl. Cyprus) – Kypr
  5. CZ (angl. Czech Republic) – Česká republika
  6. DE (angl. Germany) – Německo
  7. DK (angl. Denmark) – Dánsko
  8. EE (angl. Estonia) – Estonsko
  9. EL (angl. Greece; GR se nepoužívá) – Řecko
  10. ES (angl. Spain) – Španělsko
  11. FI (angl. Finland) – Finsko
  12. FR (angl. France) – Francie
  13. HR (angl. Croatia) – Chorvatsko
  14. HU (angl. Hungary) – Maďarsko
  15. IE (angl. Ireland) – Irsko
  16. IT (angl. Italy) – Itálie
  17. LT (angl. Lithuania) – Litva
  18. LU (angl. Luxembourg) – Lucembursko
  19. LV (angl. Latvia) – Lotyšsko
  20. MT (angl. Malta) – Malta
  21. NL (angl. Netherlands) – Nizozemí
  22. PL (angl. Poland) – Polsko
  23. PT (angl. Portugal) – Portugalsko
  24. RO (angl. Romania) – Rumunsko
  25. SE (angl. Sweden) – Švédsko
  26. SI (angl. Slovenia) – Slovinsko
  27. SK (angl. Slovakia) – Slovensko
  28. UK (angl. United Kingdom; GB se nepoužívá) – Spojené království

Kromě těchto států mají k EU zvláštní vztah tyto kategorie států:

  1. přistupující
  2. kandidátské
  3. s perspektivou členství

Orgány EU

Pokud nejsou zřízeny zakládacími smlouvami, mohou mít toliko poradní roli. Cf. Meroni v. vysoký úřad ESUO z 13. 6. 1958, CELEX: 61956CJ0009.[2]

Evropská kommisse

Evropská kommisse (KOM, EK nebo Cion) má v současné době 33 generálních ředitelství (fr. Directorates-General; DG).[3] EK se nedělí na pracovní skupiny, takže členské státy (ČS) na ní nemají přímý vliv.

  1. Daně a cla (TAXUD)
  2. Energie (ENER)
  3. Eurostat (ESTAT)
  4. Generální sekretariát (SG)
  5. Hospodářská soutěž (COMP)
  6. Hospodářské a finanční věci (ECFIN)
  7. Humanitární pomoc a civilní ochrana (ECHO)
  8. Informatika (DIGIT)
  9. Komunikace (COMM)
  10. Komunikační sítě, obsah a technologie (CNECT)
  11. Lidské zdroje a bezpečnost (HR)
  12. Mobilita a doprava (MOVE)
  13. Námořní záležitosti a rybolov (MARE)
  14. Obchod (TRADE)
  15. Oblast klimatu (CLIMA)
  16. Podniky a průmysl (ENTR)
  17. Překlady (DGT)
  18. Regionální politika (REGIO)
  19. Rozpočet (BUDG)
  20. Rozšíření (ELARG)
  21. Služba nástrojů zahraniční politiky (FPI)
  22. Společné výzkumné středisko (JRC)
  23. Spravedlnost (JUST)
  24. Tlumočení (SCIC)
  25. Úřad pro rozvoj a spolupráci EuropeAid (DEVCO)
  26. Vnitřní trh a služby (MARKT)
  27. Vnitřní věci (HOME)
  28. Výzkum a inovace (RTD)
  29. Vzdělávání a kultura (EAC)
  30. Zaměstnanost, sociální věci a sociální začlenění (EMPL)
  31. Zdraví a spotřebitelé (SANCO)
  32. Zemědělství a rozvoj venkova (AGRI)
  33. Životní prostředí (ENV)

Každé DG se dále člení na ředitelství (označovaná A, B, C…) ~ odbor českého správního úřadu, v jehož čele stojí ředitel. Ředitelství se člení na oddělení (doslova „jednotka“, angl. unit, fr. unité), označované písmenem ředitelství, tečkou a arabskou číslicí, např. C.3. Oddělení šéfuje vedoucí (angl. head).

Rada EU

Je shrnutím politik EU. V současné době má 10 podob:[4]

  1. všeobecné záležitosti (angl. General Affairs, GAC)
  2. zahraniční vztahy (angl. Foreign Affairs, FAC)
  3. hospodářské a finanční záležitosti (angl. Economic & Financial Affairs, ECOFIN)
  4. justice a vnitro (angl. Justice & Home Affairs, JHA)
  5. zaměstnanost, sociální politika, zdravotnictví a spotřebitelské záležitosti (angl. Employment, Social Policy, Health and Consumer Affairs, EPSCO)
  6. konkurenceschopnost (vnitřní trh, průmysl, výzkum) (angl. Competitiveness, COMPET)
  7. doprava, telekomunikace a energetika (angl. Transport, Telecommunications & Energy, TTE)
  8. zemědělství a rybolov (angl. Agriculture & Fisheries, AGRI)
  9. životní prostředí (angl. Environment, ENVI)
  10. školství, mládež, kultura a sport (angl. Education, Youth, Culture & Sport, EYCS)

Pokud Rada EU zasedá ve více formátech najednou, říká se jí obří rada (angl. jumbo council).

Systém hlasování nastavila niceská smlouva. Od 1. 11. 2014 (fakultativně), resp. od 1. 4. 2014 (obligatorně) bude používán nový systém nastavený lisabonskou smlouvou. Stávající systém – pro návrh musí být kumulativně:

  1. nejméně 14 států (či nejméně 18, nejedná-li se o návrh Kommisse),
  2. nejméně 255 hlasů (ČR má 12) a
  3. nejméně 311 millionů obyvatel (ČR má 10,2 millionu).

Blokovací minorita je tedy 14, resp. 10 států.

Hlavním pracovním nástrojem Rady EU jsou pracovní skupiny. Vedle nich byla v poslední době zřízena skupina přátelé předsednictví (angl. Friends of Presidency, FoP).[5] Slouží jako dodatečný nástroj předsednické země v případě, že nestačí jednání klassických pracovních skupin a předsednictví hodlá pokračovat v diskussi na expertní úrovni. Tento formát se vedle komitologie využívá i v jiných oblastech.

Evropský parlament

Je to parlament jen podle jména, protože neexistují iniciativní osnovy a na evropské předpisu se musí shodnout s radou EU.

výbory
  1. pro zahraniční záležitosti (AFET)
    1. podvýbor pro lidská práva (DROI)
    2. podvýbor pro bezpečnost a obranu (SEDE)
  2. pro rozvoj (DEVE)
  3. pro mezinárodní obchod (INTA)
  4. rozpočtový (BUDG)
  5. pro účetní dvůr (CONT)
  6. pro hospodářské a měnové záležitosti (ECON)
  7. pro zaměstnanost a sociální záležitosti (EMPL)
  8. pro životní prostředí, veřejné zdraví a potravinovou bezpečnost (ENVI)
  9. pro průmych výzkum a energie (ITRE)
  10. pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele (IMCO)
  11. pro dopravu a tourism (TRAN)
  12. pro regionální rozvoj (REGI)
  13. pro zemědělství a rozvoj venkova (AGRI)
  14. pro rybolov (PECH)
  15. pro kulturu a školství (CULT)
  16. pro právní záležitosti (JURI)
  17. pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní záležitosti (LIBE)
  18. pro ústavní záležitosti (AFCO)
  19. pro ženská práva a pohlavní rovnost (FEMM)
  20. petiční (PETI)

Vývoj

Vzniku EU předcházela bruselská slučovací smlouva, která sloučila orgány EHS, ESUO a Euratomu a jejich rozpočet (platná od 8. dubna 1965, účinná od 1. července 1967). Tím de iure vznikla evropská společenství. Od roku 1975 je svolávána neformální Evropská rada, zasedání evropských premiérů, popřípadě presidentů (pouze Kypr (premiér neexistuje); Francie, Litva a Rumunsko), nyní obvykle 6x ročně. Přímým předchůdcem EU je vytvoření jednotného trhu (angl. Single Market) na základě lucemburského jednotného evropského aktu (SEA) – platný od 17. února 1986 a účinný od 1. července 1987.

EU vznikla v roce 1992 smlouvou o Evropské unii (TEU), které se též říká maastrichtská smlouva (platná od 7. února 1992 a účinná od 1. listopadu 1993). Rozšířila působnost evropských společenství o 2 pillíře: 2. společnou zahraniční a bezpečnostní (ve významu národní bezpečnosti, tj. obrany) politiku a 3. spravedlnosti a vnitřních věcí (JHA).

TEU byla změněna amsterdamskou smlouvou (platná od 2. října 1997 a účinná od 1. května 1999) a niceskou smlouvou (platná od 26. února 2001 a účinná od 1. února 2003). Lisabonská reformní smlouva (platná od 13. prosince 2007 a účinná od 1. prosince 2009) dala EU právní subjektivitu a sloučila všechny 3 pillíře. EU je právním nástupcem Evropského společenství (bývalého EHS). Euratom nadále existuje vedle EU; jedná se tedy o 2 evropská společenství (původně existovalo též ESUO; evropská společenství byla tedy 3).

Evropské společenství volného obchodu

Evropská unie má úzké vztahy s Evropským společenstvím volného obchodu (European Free Trade Association, EFTA), jehož členy je Norsko, Island, Švýcarsko a Liechtensteinsko. Na rozdíl od EU je EFTA čistá mezinárodní organisace. Dne 2. května 1992 EFTA a EHS založilo s účinností od 1. 1. 1994 Evropský hospodářský prostor (EHP, European Economic Area, EEA). Za EFTA je však jeho členem Norsko, Island a Liechtensteinsko; Švýcarsko nikoliv.

Dopad práva EU na národní právo

Kandidátský stát má povinnost sbližování (aproximace) národního práva k právu EU. Přistupující stát má povinnost slaďování (harmonisace) národního práva s právem EU. A členský stát EU má povinnost provedení (implementace) práva EU:

  1. transposice (promítnutí) směrnice
  2. adaptace (přizpůsobení se) na nařízení

Součástí transposice v ČR je rozdílová tabulka podle přílohy č. 5 legislativních pravidel vlády (vlevo je osnova předpisu a vpravo je evropský předpis; specialita ČR) a srovnávací tabulka podle čl. 6a methodických pokynů („na levé straně uvádí ustanovení předpisu Evropské unie a na pravé straně název implementačního předpisu a znění jeho příslušných ustanovení, které zohledňují ustanovení předpisu Evropské unie, respektive název návrhu implementačního předpisu, ve kterém budou ustanovení předpisu Evropské unie zohledněna“; vyžaduje EU).

Právo EU má přednost (primát) před národním právem.[6] To zavedl rozsudek ESD ve věci Van Gend en Loos v. Nederlandse Aministratie der Belastigen, sp. zn. C-26/62, který byl potvrzen rozsudkem ve věci Costa v. ENEL, sp. zn. C-6/64.

V EU stále zuří spor mezi federalisty[7] (PDF) a eurorealisty (hanlivě "euroskeptici")[8]. Cílem federalistů je změnit EU na druhé USA, cílem eurorealistů je změnit EU na druhé EFTA. Eurorealism je zvláště silný v UK a severských státech. Jeho symbolem je odpor k euru. (Členy EMU není UK, Dánsko a Švédsko.) Eurorealisté odmítají vzít na vědomí rozsudek ESD ve věci Van Gend en Loos v. nizozemská daňová správa, nebo s ním nesouhlasí.

Jak transformovat EU na skutečnou federaci

Evropský parlament musí být posílen na skutečný zákonodárný sbor, tj. neměl by zůstat jako pouhý konsultační orgán Rady EU. Jako v každé federaci by měl být dvoukomorový. Stávající EP by měl být transformován na Poslaneckou sněmovnu tak, aby volební právo bylo skutečně rovné, tj. aby každý poslanec representoval million voličů (vždy zaokrouhleno nahoru), tj. celkem přibližně 400 poslanců (v USA je to 435); ČR by tak byla zastupována 11 poslanci. Rada EU by měla být transformována na Senát, kde by každý stát měl dva senátory, tj. celkem 56 senátorů.

EU by měla být založena na dělbě moci, nikoliv na parlamentním systému. President EU by měl být volen přímo, neměl by se tedy ucházet o důvěru EP. Jeho kabinet by však měl být schvalován Senátem.

Vizte též

Další odkazy

Citováno podle "https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Evropská_unie&oldid=17982"