Právní předpis

(Přesměrováno z Nařízení)
Přejít na: navigace, hledání

Právní předpis (normativní právní akt) je soubor obecně závazných právních norem, které tvoří součást právního řádu.

V laickém usu se právnímu předpisu někdy nesprávně říká norma, v případě zákona zákonná norma.

Druhy právních předpisů

  1. zákony
  2. nařízení (tzv. podzákonné právní předpisy)

Listina základních práv a svobod byla vyhlášena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Ten po rozpadu federace v roce 1992 pozbyl statusu ústavního zákona, avšak Listina samotná byla republikována usnesením předsednictva České národní rady jako součást ústavního pořádku. Tím se Listině dostalo v právním řádu České republiky zcela atypického, výlučného postavení.

Součástí právního řádu a právním předpisem v širším smyslu jsou i Parlamentem ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy a po vstupu České republiky do Evropské unie v r. 2004 i tzv. samovykonatelná ustanovení unijní legislativy.

Struktura právního předpisu

Je upravena v čl. 25 legislativních pravidel:

  1. části („ČÁST PRVNÍ“)
  2. hlavy („HLAVA I“)
  3. díly („Díl 1“)
  4. oddíly („Oddíl 1“)

Tím vychází ze standardu ČSN 01 0184 číselné označování částí textů:

A oddíl
1 kapitola
1.1 článek
1.1.1 podčlánek
01 odstavec
a) bod

Dělení právních předpisů

Adolf Julius Merkl zavedl theorii právní síly právního předpisu.[1] Podle rozsahu normotvorné legitimace se právní předpisy dělí na dva základní druhy:

  • Originární (původní) právní předpis upravuje společenské vztahy přímo na základě ústavního zmocnění a může tak činit i tam, kde úprava dosud neexistovala, tj. v případě nařízení praeter legem. Ani originární právní předpis nesmí však stát contra constitutionem, být v rozporu s Ústavou. Příkladem originárního právního předpisu je zákon.
  • Derivativní (odvozený, prováděcí) právní předpis provádí právní předpis vyšší právní síly, na jehož základě byl vydán, např. nařízení vlády provádí zákon. Odvozená úprava musí být secundum et intra legem, na základě zákona a v jeho mezích.

Viktor Knapp Merklovu theorii doprovodil druhým dělení právních předpisů, kdy u absolutní právní síly rozlišuje právní předpisy primární a sekundární, zatímco u relativní právní síly (podle nutnosti zmocnění pro vydání právního předpisu) hovoří o právnch předpisech originárních (autonomních) a derivativních, takže vznikají celkem čtyři skupiny právních předpisů.[2]

V nauce existuje spor o povahu obecních vyhlášek. Ty jsou vydávány na základě ústavního zmocnění, avšak rozsah jejich normotvorné legitimace je – poměrně volně – vymezen obecním zřízením. Prováděcím předpisem obecního řízení však tyto vyhlášky nejsou. Po revolučním nálezu ÚS ve věci MV v. Jirkov ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06[1], došlo k posílení autonomie obcí.[2] Nyní již lze obecní vyhlášky bez výhrad zařadit mezi originární právní předpisy. Silnější omezení dopadá na krajské vyhlášky, jimiž smějí být ukládány povinnosti, jen pokud to výslovně stanoví zákon.

Normotvorbu samosprávy stvrdil i německý ústavní soud v BVerfGE 33, 125 <157>.[3]

Konkrétní typy nařízení

  • vládní nařízení, v dikci platného právního řádu nařízení vlády jako pozůstatek federace. Vydává ho vláda.
  • vyhláška ministerstva. Původně nebyla považována za právní předpis, cf. vyhlášky, jímž se publikovaly mezinárodní smlouvy. Nyní tuto funkci vyhlášek převzala sdělení.
  • vyhláška obce nebo kraje. Je vydávána v samostatné působnosti, a proto bývá považována za originární předpis.
  • nařízení obce nebo kraje. Je vydáváno v přenesené působnosti, a proto je jednoznačně považováno za odvozený předpis.

V případě obcí a krajů upravuje nařízení záležitosti v přenesené působnosti obce nebo kraje, čímž se liší od vyhlášky, která se týká samostatné působnosti obce. Vládní nařízení se svou právní povahou podobají vyhláškám ústředních správních úřadů. Rozdíl spočívá v tom, že vláda k vydání nařízení nemusí být výslovně zmocněna zákonem, její pravomoc vyplývá přímo z Ústavy a může nařízením provést kterýkoli zákon i bez výslovného zákonného zmocnění (v praxi se však této možnosti nevyužívá).

Zvláštním druhem nařízení je nařízení EU, které je nevhodně pojmenovaným evropským zákonem. Podle čl. 288 al. 2 TFEU má obecnou působnost, je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Nelze jej přejímat do národního právního řádu, vyjma regionálních výjimek podle rozsudku CELEX: 61983J0272.[4]

Obecně konkrétní akty

Výnos, všeobecné opatření (obecně konkrétní akt) je akt na pomezí právního předpisu a rozhodnutí. Jedná se zejména o některá normativní rozhodnutí presidenta republiky:

Poznámky pod čarou

  1. Adolf Merkl: Das doppelte Rechtsantlitz. In Juristische Blätter 1918, p. 425 sq., p. 444 sq. a 463 sq.
  2. Viktor Knapp: Teorie práva. C. H. Beck, Praha 1995, pp. 156–157.

Prameny a literatura

  • Dušan Hendrych et al.: Správní právo. Obecná část. C. H. Beck, Praha 2006, 6. ed., 822 pp.
  • Pavel Holländer: Otazníky ústavnosti obecních vyhlášek. In Právní rozhledy 19/2008, pp. 693–697. Opatrně se přiklání ke Knappovi, přičemž jeho originární právní předpisy označuje jako předpisy orgánu kreačně nezávislého a jeho derivativní právní předpisy označuje jako předpisy orgánu kreačně závislého.

Vizte též