Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším soudem nejvyšším článkem soustavy obecných soudů České republiky.
Historie
Správní soudnictví v habsburské monarchii vzniklo, když byl ustaven ve Vídni předlitavský Správní soudní dvůr dle zákona č. 36/1876 ř. z. Správní soudnictví bylo jednoinstanční a koncentrované. Jeho judikatura je soustředěna zejména ve sbírce Adama Budwińského (Budwińského sbírka).
Československý nejvyšší správní soud se sídlem v Praze (1918–1952) byl zřízenzákonem č. 3/1918 Sb. z. a n., o nejvyšším správním soudě, a jeho soudci se podíleli i na činnosti ústavního soudu a volebního soudu. V době, kdy byl jeho presidentem Emil Hácha (1925–1938) si NSS získal vysoké renomé. Jeho judikatura, která byla publikována v Bohuslavově sbírce (1918–1948) ve dvou oddělených částech (administrativní a finanční), je používána dodnes.
Prvorepublikový nejvyšší správní soud trpěk chronickou zdlouhavostí řízení (nevyřízené věci dosáhly roku 1935 počtu 17431), kterou se podařilo omezit až po reformě soudu v roce 1937. NSS působil i v době Protektorátu Čechy a Morava. Za války v Bratislavě vznikl Nejvyšší správní soud Slovenské republiky, který dočasně v roce 1944 sídlil v Piešťanech a který pokračoval v samostatné existenci i po konci války.
V prvních letech po 2. světové válce Nejvyšší správní soud vzdoroval neustále sílící nátlakové atmosféře a zachoval si v rámci své rozhodovací činnosti jistou míru nezávislosti, když například zamítl pro nezákonnost znárodnění čokoládovny Orion v Praze-Modřanech nebo zrušil rozpuštění Selské jízdy v Nechanicích. Vedle pražského Nejvyššího správního soudu působil jako orgán slovenské autonomie Nejvyšší správní soud v Bratislavě, který posuzoval právnost aktů slovenských autonomních orgánů. Roku 1949 na podkladě § 137 Ústavy Československé republiky č. 150/1948 Sb. a zákona č. 166/1949 Sb., o sídle správního soudu, byly oba soudy spojeny v Bratislavě pod názvem Správní soud, jehož činnost trvala až do roku 1952.
Samostatné správní soudnictví bylo zrušeno k 1. lednu 1953 zákonem č. 65/1952 Sb., o prokuratuře. Stížnosti, o nichž Správní soud do svého zániku nerozhodl, zůstaly nerozhodnuty. Správní soudnictví se stalo součástí obecných soudů v čele se správním kolegiem Nejvyššího soudu.
Nově byl Nejvyšší správní soud zakotven v Ústavě č. 1/1993 Sb. až při projednávání návrhu v parlamentu, vládní návrh s ním nepočítal. Dlouho nepůsobil a jeho agendu vykonával Nejvyšší soud a vrchní soudy. Postupně se obnovily diskuze, zda vůbec správní soudnictví zřizovat. Nakonec v letech 2000-02 Ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny přistoupil k rozhodnutí, když vycházel ze tří modelů:
- ponechat správní soudnictví v rámci obecného a obnovit činnost správního kolegia Nejvyššího soudu,
- ponechat první instanci správního soudnictví na obecných soudech a zřídit druhou instanci Nejvyšší správní soud,
- zcela oddělit správní soudnictví a zřídit krajské správní soudy a Nejvyšší správní soud.
Při projednávání jen těsně jedním hlasem neprošla varianta č. 1 jednotného obecního soudnictví a nakonec ústavně právní výbor doporučil variantu č. 2 Poslanecké sněmovně, která ji akceptovala jako své doporučení vládě. Vláda pak předložila soudní řád správní, který byl schválen jako zákon č. 150/2002 Sb. Oproti původnímu vládnímu návrhu, který Nejvyšší správní soud umisťoval v Praze, ústavně právní výbor na návrh poslance Zdeňka Koudelky schválil změnu sídla soudu do Brna, což akceptovala i Poslanecká sněmovna.
Současnost
Nejvyšší správní soud rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích ve správním soudnictví, tj. o kasačních stížnostech. Mimoto tomuto soudu přísluší i určitá zvláštní agenda, např. rozhodování v asylových věcech.
NSS má 9 senátů:[1]
- (před středníkem jsou předsedové senátu, za středníkem prostí soudci)
- Marie Žišková, Josef Baxa, Lenka Kaniová; Zdeněk Kühn
- Miluše Došková, Vojtěch Šimíček; Radovan Havelec
- Marie Součková, Jaroslav Vlašín; Milan Kamlach
- Dagmar Nygrínová, Marie Turková; Petr Průcha
- Ludmila Valentová, Václav Novotný, Lenka Matyášová; Jakub Camrda
- Milada Tomková, Bohuslav Hnízdil; Brigita Chrastilová
- Eliška Cihlářová; Jaroslav Hubáček, Karel Šimka
- Petr Příhoda, Michal Mazanec; Jan M. Passer
- Radan Malík, Daniela Zemanová; Barbara Pořízková
Od poloviny r. 2005 zveřejňuje Nejvyšší správní soud na internetové stránce[2] všechna svá rozhodnutí v anonymisované podobě. Její nevýhodou je, že bez znalosti interního identifikačního čísla judikátu je nutné použít tamní těžkopádný (příliš strukturovaný) formulář. Na podzim roku 2008 byl navíc změněn interní systém, takže přestaly fungovat dřívější interní odkazy. Kromě Internetu existuje komerční sbírka rozhodnutí tohoto soudu.
Činnost Nejvyššího správního soudu byla obnovena teprve v r. 2003 a v prvních letech své existence tento soud zdaleka nesplnil očekávání, která do něho byla vkládána. O kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud rozhodoval běžně i dva roky, jeho rozhodnutí bývala nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněna a byla často zrušována Ústavním soudem. Presidentem Václavem Havlem narychlo jmenovaná sestava jeho soudců způsobila, že u tohoto soudu působila řada podřadných právníků, které však vzhledem k doživotnímu mandátu soudce nebylo možné odvolat. Kvalita rozhodnutí tohoto soudu se však přesto postupně zlepšuje a soudu se podařilo získat některé kvalitní soudce (např. Jan Passer, Zdeněk Kühn nebo Vojtěch Šimíček). Cca od r. 2006 se postupně zrychluje i rozhodování o kasačních stížnostech; v některých případech o nich NSS rozhodne během 6–9 měsíců.
