President

Přejít na: navigace, hledání

President (z lat. prae- + sidere = předsedat; angl. president, fr. président, něm. Präsident) je vrcholný představitel nějakého útvaru. Jde-li o kolektivní orgán, hovoří se ve v témže smyslu o presidiu.

V České republice je zvykem používat v tomto významu termín předseda, jde-li o funkci, nebo předsedající, jedná-li se o dočasné přesedání určitému zasedání nebo kolokviu. Místo termínu presidium se užívá předsednictvo. Výjimkou je Policie České republiky, která má své presidium a policejního presidenta, a některá profesní sdružení (Česká lékařská komora apod.).

President republiky

President republiky je republikánskou hlavou státu. V monarchiích mu odpovídá monarcha: císař, král, kníže, šah apod. V českém kontextu, kde se termínu president v jiné souvislosti užívá jen zřídka, je přívlastek "republiky" obvyklé vynechávat. Platná Ústava však hovoří o presidentu republiky, což mimo jiné znamená, že není na závadu, jestliže svého vrcholného představitele jako presidenta označují některá občanské sdružení, neboť nemůže dojít k záměně; působí to však poněkud neuměřeně (např. president karlovarského filmového festivalu).

Postavení

Český president je hlavou státu a formálně stojí i v čele výkonné moci. Je ústavním činitelem, v ceremoniální hierarchii nejvýše postaveným. V důsledku historického vývoje je jeho postavení silnější, než by odpovídalo zásadám dělby moci, což vede k náchylnosti systému k ústavním krisím v případě, že se president republiky rozhodne využívat své pravomoci a např. odmítne přijmout demisi ministra. Jak se ukázalo v r. 2005, president může tímto způsobem vynutit na vládě své politické požadavky. Podobně je zneužitelná volnost presidenta republiky při výběru soudců Ústavního soudu.

Ústava stanoví, že president není ze své funkce odpovědný. Toto ustanovení však nevylučuje, aby byl president, který neplní své povinnosti, obviněn z velezrady. President však požívá absolutní trestní i přestupkové imunity a nemůže být zadržen, ani kdyby byl přistižen při spáchání trestného činu, a za trestný čin nemůže být postaven před soud ani po skončení mandátu; toto residuum monarchické minulosti, na kterou se Československo pokusilo v r. 1920 navázat přiznáním prerogativních práv hlavě státu, a jež bylo bez analysy přebíráno novějšími Ústavami, budí značné rozpaky: zatímco všechny ostatní ústavní činitele pro trestný čin v tak či onak omezeném nebo modifikovaném režimu stíhat, president republiky je beztrestný.

Vznik a zánik mandátu

Volba presidenta probíhá poměrně komplikovanou procedurou. President je volen na společné schůzi obou komor Parlamentu z kandidátů navržených nejméně deseti poslanci nebo deseti senátory, a to v nejvýš tříkolové volbě. V prvém kole je zvolen ten kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i všech senátorů (tj. musí pro něj hlasovat nejméně 101 poslanců a 41 senátorů). Není-li takový, do druhého kola, konaného do čtrnácti dnů poté, postupuje kandidát, který získal největší počet hlasů ve sněmovně a kandidát, který byl nejúspěšnější v Senátu. Ve druhém kole stačí ke zvolení, aby kandidát získal většinu hlasů přítomných poslanců a většinu hlasů přítomných senátorů (tj. poslanecké a senátorské hlasy se nesčítají). Nepodaří-li se to, koná se – opět do 14 dnů – mezi těmito dvěma kandidáty třetí kolo volby, v němž ke zvolení stačí, získá-li kandidát většinu hlasů všech přítomných poslanců a senátorů (jejichž hlasy se tentokrát sčítají). Ani to se však nemusí podařit, a v takovém případě se konají nové volby, ve kterých lze nominovat nové kandidáty.

Důvody, proč byla zvolena tak složitá procedura, jsou nejasné: dostatečně silný mandát presidentovi zajišťuje už to, že pro něj musí hlasovat většina přítomných volitelů, je tedy poněkud nedůvodné k tomuto kritériu ve dvou krocích sestupovat. Volba v r. 1998 i 2003 ostatně spíše než důstojný státní akt připomínala frašku, když Václav Havel byl do funkce zvolen rozdílem jediného hlasu za situace, kdy byl poslanec Miroslav Sladek (SPR-RSČ) pro obvinění z trestného činu zjevně politického charakteru ve vazbě, a volba Václava Klause v r. 2003 se vyznačovala několikerou účelovou a taktickou nominací kandidátů, kteří neměli naději na úspěch (Jaroslav Bureš, Jan Sokol), takže důstojnost volby utrpěla ještě více.

Zánik presidentského mandátu je možný čtyřmi způsoby:

  1. uplynutím funkčního období
  2. smrtí presidenta
  3. abdikací
  4. odsouzením presidenta pro velezradu