Trestuhodnost

Trestuhodnost je míra závažnosti trestného činu (angl. seriousness of crime), které odpovídá výše trestu (angl. punishment).

Trestný čin lze od veřejnoprávně nezávadného jednání rozlišovat materiálně nebo formálně (procesně). V případě materiálného pojetí je takovým korektivem společenská nebezpečnost (komunistická terminologie) neboli společenská škodlivost (postkomunistická terminologie). Procesním korektivem je trestuhodnost (odsouzeníhodnost).

Pojetí trestného činu

Definice trestného činu, v některých právních řádech vyjádřená explicite, v jiných ponechaná doktríně, může vycházet ze dvou základních pojmových znaků trestného činu. V tomto smyslu doktrína rozlišuje komplementární principy formálního a materiálního pojetí trestného činu, které zakotvují definici (pojmové vymezení) trestného činu v daném právním řádu a které proto patří k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého státu.

1. materiální – trestným činem je takové jednání, o němž soudce rozhodne, že je trestuhodné. Je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány všechny skutky, které jsou trestuhodné. Jejich podřazení konkrétním skutkovým podstatám je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Čistě materiální pojetí existuje jen málokde.
   • materiálně formální (formálně materiální) – trestným činem je takové jednání, které je popsáno v zákoně a je zároveň trestuhodné. K zabránění excesům materiálního pojetí slouží materiální korektiv. Toto pojetí je běžné v komunistických a postkomunistických státech. Označení je nepřesné, jedná se podruh materiálního modelu. Model je populární v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních rozsudků. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo sovětské. Do extrému toto pojetí zašlo v nacistickém Německu (Roland Freisler). Ke konkrétní společenské nebezpečnosti skutku se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho údajná faktická nebezpečnost pro společnost je minimální, takže pak toto protiprávní jednání není považována za trestný čin. Oproti čistě materiálnímu modelu je toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň právní jistoty a není tak snadno zneužitelné. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu a orgány činné v trestním řízení (státní zástupce a soud) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, nemají, na rozdíl od zásady oportunity, pevná vodítka.
2. formální – trestným činem je takové jednání, které je popsáno v zákoně. Je však stíháno pouze v případě, že je to účelné (opportunní). Spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; trestuhodnost určitého protiprávního jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata. Aby nebyla stíhána ta protiprávní jednání, kde by to bylo zjevně neúčelné, smí státní zástupce na základě principu opportunity od takového trestního stíhání upustit. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém kontinentální právní kultury.

Prof. Jaroslav Fenyk, ústavní soudce a bývalý náměstek nejvyšší státní zástupkyně,[1] je horlivým stoupencem materiálního pojetí, doc. Jiří Pipek z plzeňské právnické fakulty[2] byl stoupencem formálního pojetí a prof. Pavel Šámal, předseda NSČR a autor NTZ,[3] stojí uprostřed. Podle Hanse–Heinricha Jeschecka se jedná v materiálním pojetí trestného činu o komunistickou definici, ideologickou a neprávní. Podle Pavla Šámala je třeba rozlišovat mezi formálním / materiálním pojmem (definicí) trestného činu a formálním / materiálním pojetím trestného činu.

Historie

V českých zemích zák. č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, pojem trestného činu nevymezoval. Materiálně formální pojetí se prosadilo v § 2 trestního zákona č. 86/1950 Sb., který zavedl pojem společenská nebezpečnost. Ten definoval takto: „Trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání [= materiální znak], jehož výsledek uvedený v zákoně [= formální znak] pachatel zavinil.“

Trestní zákon č. 140/1961 Sb. v § 3 odst. 1 definici mírně pozměnil: „Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.“ V odstavci 2 přidal výslovnou právní normu o materiálním korektivu: „Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu,“ v odstavci 4 výkladové pravidlo: „Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.“ Z materiálního pojetí si tak tento kodex podržel obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. výtržnictví), požadavek naplnění formálních znaků skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem.

Zákon č. 40/2009 Sb. (NTZ) měl původně materiální pojetí úplně opustit. Proti této změně se však objevil poměrně silný odpor a ryze formální pojetí trestnosti se neprosadilo. NTZ tak v § 12 odst. 2 přejmenoval společenskou nebezpečnost na společenskou škodlivost a jinak prakticky nic nezměnil. Setrval tedy u tradičního postkommunistického materiálního pojetí, když sice § 13 odst. 1 NTZ je postaven na formálním pojetí: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“ nicméně je doplněn o § 12 odst. 2 NTZ: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu,“ což je pokus o princip opportunity, nicméně formulovaný jako materiální korektiv.

Judikatura

V přestupkovém řízení vymezil společenskou nebezpečnost rozsudek NSS J. P. v. ústecký krajský úřad z 14. 12. 2009, čj. As 104/2008–45, takto: „Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.“ (PDF)

V této souvislosti stojí za zmínku rozsudek SCOTUS Kolender v. Lawson, 461 US 352 (1983), který stanovil, že příliš vágně vymezené protiprávní jednání není trestným činem: „As generally stated, the void-for-vagueness doctrine requires that a penal statute define the criminal offense with sufficient definiteness that ordinary people can understand what conduct is prohibited and in a manner that does not encourage arbitrary and discriminatory enforcement.“[4]

Externí odkazy

• společenská nebezpečnost
• odkaz na společenskou nebezpečnost v konkrétním přestupkovém řízení (PDF)