Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod: Porovnání verzí

Aktuální verse z 29. 5. 2012, 08:46

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (zkráceně Evropská úmluva o lidských právech; Úmluva, EÚLP, angl. ECHR – totožnou zkratku však má i soud jí založený, a proto se pro něj prosazuje zkratka ECtHR) je jednou z nejdůležitějších úmluv, jimiž je Česká republika vázána. Signatářské státy se v ní zavazují garantovat svým občanům standardní západoevropskou úroveň ochrany lidských práv.

Historie

Úmluva, jež je mechanismem Rady Evropy, byla prvními signatáři podepsána (= vstoupila v platnost) v Římě 4. listopadu 1950 a nabyla účinnost 3. září 1953. Z původních dvanácti signatářských států (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, SRN, Nizozemí, Norsko, Turecko a Velká Británie) se počet vysokých smluvních stran rozrostl na 45 a s výjimkou Švýcarska jsou jejími účastníky všechny evropské země, včetně Ruska a zakavkazských republik. Česká a Slovenská Federativní republika podepsala Úmluvu 21. února 1991 a formálně ratifikovala 18. března 1992; byla vyhlášena sdělením FMZV č. 206 9/1992 Sb.

Řada signatářských států však akceptovala Úmluvu s výhradami:^[1] např. ČSFR a následně i Česká republika si z čl. 5 a 6 Úmluvy, že tresty lze ukládat pouze rozhodnutím soudu a s procesními zárukami pro potrestané, vyhradila možnost udílet vojákům v činné službě kázeňský trest vězení, eventuálně zákazu vycházek, do 21 dnů podle § 17 zákona 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech vojáků.^[2] (Ve skutečnosti mezitím již zákon 226/1992^[3] vězení omezil na max. 14 dní jen u mužstva vyjma žen. Celý zákon byl zrušen zákonem o vojácích z povolání č. 221/1999 Sb., ustanovení však přešla do § 29 zákona o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze č. 220/1999 Sb.^[4])

Vedle základního textu Úmluvy existuje celkem 14 dodatkových (opčních) protokolů, které katalog základních práv podstatně rozšiřují. Jako poslední nabyl dne 1. dubna 2005 účinnosti Dvanáctý dodatkový protokol, který zakazuje jakoukoli formu diskriminace. Ten však řada významných zemí ani nepodepsala a neratifikovalao jej pouze 18 zemí, Česká republika nikoli.^[5]

Rozsah chráněných základních práv

V porovnání s českou Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) poskytuje Úmluva ochranu užšímu rozsahu základních práv, protože chrání jen občanská a politická práva. Existuje však několik důležitých výjimek, kdy Listina chrání základní práva v menším rozsahu než Úmluva:

1. Zatímco Listina stanoví, že každý má právo na projednání své věci soudem bez průtahů, Úmluva vyžaduje projednání v přiměřené lhůtě, tzn. neposkytuje se jí ochrana pouze proti pomalosti soudů při jednotlivých procesních úkonech, ale i proti celkově nepřiměřené době, po kterou je určitá věc projednávána.
2. Listina výslovně umožňuje trest obecně prospěšných prací i bez souhlasu odsouzeného, zatímco Úmluva takový trest zapovídá.

Základní práva chráněná Úmluvou a jejími dodatky:

• právo na život (čl. 2)
• zákaz mučení (čl. 3)
• zákaz otroctví a otrocké práce (čl. 4)
• právo na osobní svobodu a bezpečnost (čl. 5)
• právo na spravedlivý proces (fair trial) (čl. 6)
• zásada nullum crimen sine lege (čl. 7)
• právo na ochranu soukromí (čl. 8)
• svoboda smýšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9)
• svoboda projevu (čl. 10)
• svoboda shromažďování a sdružování (čl. 11)
• právo uzavřít manželství (čl. 12)
• právo na účinné vnitrostátní prostředky ochrany základních práv (čl. 13)
• zákaz diskriminace (čl. 14 a Dvanáctý dodatkový protokol, k němuž však dosud některé státy, včetně ČR, nepřistoupily)
• ochrana soukromého vlastnictví (První dodatkový protokol)
• zákaz uvěznění pro nemožnost dostát smluvním závazkům (čl. 1 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• právo opustit svou zemi a vrátit se zpět (čl. 2 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz vyhoštění vlastního občana (čl. 3 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz kolektivního vyhoštění cizinců (čl. 4 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz trestu smrti s výjimkou války a výjimečného stavu, resp. jeho úplný zákaz (Šestý, resp. Třináctý dodatkový protokol, dosud ratifikovaný jen některými státy)
• právo obviněného na odvolání v trestním řízení (čl. 2 Sedmého dodatkového protokolu)
• právo na odškodnění za nespravedlivé odsouzení (čl. 3 Sedmého dodatkového protokolu)
• zásada ne bis in idem (čl. 4 Sedmého dodatkového protokolu)
• rovnost mezi manželi (čl. 5 Sedmého dodatkového protokolu)

Ochrana základních práv

Úmluva je výjimečná tím, že jako jeden z mála podobných dokumentů ustavila instituci, na kterou se mohou obracet občané signatářských států, jimž vnitrostátní orgány neposkytly ochranu, s individuálními stížnostmi – Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Reference

1. ↑ http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ListeDeclarations.asp?NT=005&CM=7&DF=8/31/2007&CL=ENG&VL=1
2. ↑ http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1959-76
3. ↑ http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-226
4. ↑ http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-220
5. ↑ http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=177&CM=7&DF=24/05/2012&CL=ENG

Další odkazy

• Stránka Rady Evropy věnovaná Úmluvě (v angličtině nebo dalších hlavních jazycích EU)
• Úmluva na webu ESLP, včetně podrobností o protokolech (anglicky a francouzsky)
• Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících, včetně českého překladu Úmluvy (před nevýznamnou úpravou protokolem č. 9)
• aktuální úplné znění
• Text Úmluvy v českém jazyce (PDF) na stránkách Evropského soudu pro lidská práva; obsahuje známou chybu v čl. 6, kde je tribunál překládán jako soud.