Právní stát: Porovnání verzí

Verse z 30. 9. 2005, 12:10

Právní stát (angl. rule of law, doslova "vláda práva/zákona", něm. Rechtsstaat, fr. état de droit) znamená takový stát, v němž je výkon státní moci omezen zákonem. Orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje.

Tento princip se někdy označuje jako princip legality výkonu veřejné moci. Legalita se vztahuje nejen na individuální rozhodnutí (správní akty) veřejné moci, ale rovněž na podzákonné právní předpisy (vyhlášky a nařízení), které její orgány vydávají: ty musí být secundum et intra legem, tzn. vydané na základě zákona a v jeho mezích.

Primát zákona nad (výkonnou) státní mocí sám o sobě nezajišťuje, že stát nebude diktaturou: zejména totalitní diktatury bývají formálně právními státy, kde se úzkostlivě dbá na dodržování zákona. Optimální uspořádání z hlediska občana představuje demokratický právní stát, tj. takový právní stát, v němž jsou zákony přijímány demokratickou procedurou a kde je suverénem lid.

Právní stát v postkomunismu

Často se objevuje otázka, zda jsou postkomunistické země jako Česká republika nebo Rusko právními státy.

Jako každý politologický pojem je právní stát nutno chápat jako ideální princip, jemuž se konkrétní společenská realita pouze více nebo méně přibližuje. Občas se objevuje představa, že právní stát "buď je, nebo není", ale ta neodráží složitou skutečnost a rozdílnost kvality právního státu.

Formálně je Česká republika bezesporu právním státem, neboť tento princip je vtělen do čl. 1 a 2 Ústavy. Materiálně jsou však principy právního státu porušovány, zejména tím, že orgány veřejné moci (např. policie, soukromí exekutoři, soudci) se z vlády zákona vymaňují, postupují vůči občanům svévolně nebo se přímo spojují s organisovaným zločinem (Berdychův gang, causa soudce Jiřího Berky), přičemž nejsou dostatečně kontrolovány a proti jejich zvůli neexistuje v důsledku profesní solidarity účinná a rychlá obrana. Nemusí se jednat o shora exemplifikované excesy, porušením principu právního státu je např. též rozsáhlá korupce některých policejních složek (zejména dopravní a cizinecké policie).

Neefektivita a pomalost justice neumožňuje obranu ani proti abusivnímu jednání dalších státních orgánů, např. celní a finanční správy, proti jejichž svévoli je občan bezmocný. Značná míra korupce v české společnosti navíc vede ke stavu, že vedle vlády zákona existuje souběžný systém zvykového práva (např. za získání veřejné zakázky se běžně platí zprostředkujícímu úředníkovi jednotná taxa 10 % ceny zakázky, tzv. "desátek").

Na jedné straně je zde tedy komplexně kodifikovaný právní řád, svým obsahem plně odpovídající maximám právního státu a harmonisovaný s právem Evropské unie, na straně druhé není postkomunistický stát schopen tento právní řád v plné míře vynucovat a na jeho místo se dostávají jiné, společensky krajně nežádoucí autoregulační mechanismy, jako výše zmíněný výběr desátků z veřejných zakázek.

Lze tedy shrnout, že ačkoli je Česká republika formálně právním státem, ve smyslu materiálním lze o právním státu hovořit pouze s výhradami a s tím, že v individuálních případech bývají jeho principy porušovány a občan nemá možnost zneužití státní moci čelit. Podobná situace je v dalších středoevropských zemích s komunistickou minulostí.

Rusko, kde má president značné autonomní pravomoci a může vládnout pomocí dekretů a kde masivní korupce a zvůle mocenských struktur zákonu podléhající výkon státní moci relativisuje a činí spíše akademickým konceptem než realitou, nelze patrně pokládat za právní stát ani formálně, ani materiálně. Stejně lze hodnotit další postsovětské země, které podobně jako Rusko tíhnou k autoritativním až diktátorským režimům.