Precedens: Porovnání verzí

Verse z 27. 9. 2008, 11:30

Precedens (ang. precedent, fr. précédent) je obsahově široký pojem, který se v právu používá zúženě pro precedenční (tzn. předchozí) rozhodnutí soudu, případně správního úřadu, v podobné věci.

Přestože české právo není založeno na precedentech a s výjimkou publikované judikatury Ústavního soudu nejsou judikáty autoritativním pramenem práva, působí zpravidla silou přesvědčivosti a soudy a správní úřady se od precedentů jen zřídka odchylují. I v českém právu však nastavá posun od pouhých judikátů k precedentům. Podle rozsudku NSS ze dne dne 16. srpna 2006, čj. 1 Aps 2/2006-68: "Na věc lze pohlédnout i prostřednictvím principu právní jistoty. Každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu; má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor Nejvyšší správní soud – či dokonce jeho rozšířený senát (jehož názor nemohou nerespektovat ani ostatní senáty tohoto soudu) –, tuto věc posoudí ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud krajský soud postupuje v rozporu s jeho právním názorem, porušuje tím princip právní jistoty (pro úplnost se výslovně dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, a nezabývají se ani vazbami na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud tedy je vázán právním názorem nejen tehdy, vyslovil-li jej Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí v konkrétní věci, ale je povinen se jím řídit i při rozhodování v obdobných věcech."[1]

Mezi precedenty platí hierarchie: nejsilnější a přímo z Ústavy universálně závazné jsou judikáty Ústavního soudu, pak následuje judikatura obecných soudů v pořadí jejich hierarchického postavení a nejslabší právní sílu mají precedenční rozhodnutí správních úřadů.

V právních systémech, kde jsou precedenty pramenem práva, je vždy zdůrazněno, že za takový lze považovat pouze ratio decidendi, nikoli obiter dictum. V České republice se však tato důležitá zásada nerespektuje a soudci a úředníci pracující s judikaturou ji často ani neznají.

Stare decisis

Podle zásady stare decisis (zkratka ze stare decisis et non quieta movere) jsou precendenty závazné pro další rozhodování v obdobných věcech. Nevýhodou a obecným risikem precedenčního systému je proto jeho strnulost: zatímco zastaralý právní předpis je možno novelisovat nebo zrušit, judikatura je z definice neměnná. V praxi je tato maxima modifikována oprávněním precedent z vážných důvodů změnit, tzv. overruling: pokud použitelnou judikaturu shledá obsoletní: Příkladem jsou §§ 24–25 nálezu ÚS ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06.[2] Nebo najde ve věci nějaké novum. Jeho rozhodnutí pak slouží jako nový precedens, který precedens starý podle zásady lex posterior derogat priori nahrazuje. V některých případech, např. u Ústavního a Nejvyššího soudu, jsou pro tyto případy stanoveny zvláštní procedury.

Prameny a literatura

• František Šamalík: Několik poznámek k nezávislosti soudní moci. In Právní fórum 10/2007, pp. 345–348. Povrchní článek odmítající obecnou závaznost precedentu.

Vizte též

• judikát
• ratio decidendi
• obiter dictum

Další odkazy

• List of legal Latin terms (anglicky) – zaměření spíše na angloamerické právo
• Latein im Recht (německy)
• Overruling na SCOTUS (anglicky)