Diskriminace: Porovnání verzí

Verse z 4. 2. 2008, 14:29

Diskriminace (z lat. discriminare = rozlišovat, odlišovat) je termín se širokým a ne zcela ustáleným významovým polem. V právu se používá pro nerovný přístup založený na rasových, věkových, sociálních nebo dalších podobných, zákonem či přímo ústavou vesměs zapovězených kritériích.

Zákaz diskriminace je lidským právem vtěleným do čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Obdobná úprava je obsažena rovněž v čl. 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Tyto dva zákazy však směřují pouze k diskriminaci v uplatňování základních práv, zákaz obecný, vyjádřený ve Dvanáctém dodatkovém protokolu k Úmluvě, se na české občany nevztahuje, neboť Česká republika k tomuto opčnímu protokolu nepřistoupila.

Povinnost nediskriminačního přístupu je přesto zakotvena v některých zákonech, příkladmo v ustanovení § 1 odst. 4 starého zákoníku práce a § 16 nového zákoníku práce; další záruky poskytují předpisy evropského práva.

Druhy diskriminace

Základním dělením je rozlišování positivní a negativní diskriminaci:

• Negativní diskriminace znamená diskriminační znevýhodňování. Je zakázána.
• Positivní diskriminace znamená zvýhodňování na základě diskriminačního kritéria. Je za určitých podmínek povolena. Termín positivní diskriminace se v českém kontextu rovněž užívá jako překlad anglického affirmative action, tzn. opatření směřují k vyrovnání sociálních rozdílů záměrným zvýhodňováním tradičně znevýhodňované skupiny. V anglosaském kontextu pojem positive discrimination není tak častý a je používán spíše v negativním významu.

Toto dělení, ač běžně užívané, nemá podle některých jasnou vnitřní logiku, neboť každé diskriminační kritérium je zároveň positivní a negativní: např. zvýhodňují-li se v jisté profesi muži, představuje to korelativní znevýhodňování žen. Kritici odpovídají, že každý bipolární pojem je positivní pro jednu stranu a negativní pro opačnou stranu, cf. pohledávka / dluh. Podle některých je rozumné je používat lze pouze v případě, že kritérium dělí populaci na výrazně nerovnoměrné skupiny, např. je-li rozhodují-li české soudy v případě Romů o uvalení vazby výrazně častěji než u neromského obyvatelstva, jedná se o negativní diskriminaci Romů, naopak zastoupení homosexuálů v určitém podniku převyšující jejich počet v běžné populaci svědčí o negativní diskriminaci heterosexuálů.

Cílem boje proti diskriminace je rovné zastoupení všech znevýhodněných menšin.

Diskriminace se rozděluje na přímou a nepřímou:

• Přímá diskriminace je opatření, v jehož přímém důsledku dochází k diskriminačnímu následku (např. ženy na mateřské dovolené dostanou hromadně výpověď z pracovního poměru).
• Nepřímá diskriminace je zdánlivě neutrální opatření, které je však ve svých důsledcích diskriminační – příkladem je rozhodnutí o posunu začátku pracovní doby o 10 minut, takže přespolní zaměstnanci, kteří dojíždějí do zaměstnání hromadnou dopravou, začátek pracovní doby nemohou stihnout.

Podle diskriminačního kritéria se rozeznává diskriminace rasová, ethnická, podle pohlaví atd.; tento výčet však nikdy nemůže být úplný.

Judikatura

Městský soud v Praze dne 25. září 2007, čj. 35 Cdo 236/2007-203, rozhodl, že diskriminace může nastat jen v případě, že poškozený skutečně chtěl vstoupit do právního poměru, ale z diskriminačních důvodů byl odmítnut. Pokud ho diskriminační důvody odradily natolik, že se o uzavření právního poměru ani nepokusil, nelze o diskriminaci hovořit.