Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod: Porovnání verzí

Verse z 24. 5. 2012, 19:58

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (zkráceně Evropská úmluva o lidských právech; Úmluva, EÚLP, angl. ECHR – totožnou zkratku však má i soud jí založený) je jednou z nejdůležitějších úmluv, jimiž je Česká republika vázána. Signatářské státy se v ní zavazují garantovat svým občanům standardní západoevropskou úroveň ochrany lidských práv.

Historie

Úmluva, jež je mechanismem Rady Evropy, byla prvními signatáři podepsána (= vstoupila v platnost) v Římě 4. listopadu 1950 a nabyla účinnost 3. září 1953. Z původních dvanácti signatářských států (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, SRN, Nizozemí, Norsko, Turecko a Velká Británie) se počet vysokých smluvních stran rozrostl na 45 a s výjimkou Švýcarska jsou jejími účastníky všechny evropské země, včetně Ruska a zakavkazských republik. Česká a Slovenská Federativní republika podepsala Úmluvu 21. února 1991 a formálně ratifikovala 18. března 1992; byla vyhlášena sdělením FMZV č. 206 9/1992 Sb.

Řada signatářských států však akceptovala Úmluvu s výhradami:^[1] např. ČSFR a následně i Česká republika si z čl. 5 a 6 Úmluvy, že tresty lze ukládat pouze rozhodnutím soudu a s procesními zárukami pro potrestané, vyhradila možnost udílet vojákům v činné službě kázeňský trest vězení, eventuálně zákazu vycházek, do 21 dnů podle § 17 zákona 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech vojáků.^[2] (Ve skutečnosti mezitím již zákon 226/1992^[3] vězení omezil na max. 14 dní jen u mužstva vyjma žen. Celý zákon byl zrušen zákonem o vojácích z povolání č. 221/1999 Sb., ustanovení však přešla do § 29 zákona o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze č. 220/1999 Sb.^[4])

Vedle základního textu Úmluvy existuje celkem 14 dodatkových (opčních) protokolů, které katalog základních práv podstatně rozšiřují. Jako poslední nabyl dne 1. dubna 2005 účinnosti Dvanáctý dodatkový protokol , který zakazuje jakoukoli formu diskriminace. Ten však řada významných zemí ani nepodepsala a neratifikovalao jej pouze 18 zemí, Česká republika nikoli.^[5]

Rozsah chráněných základních práv

V porovnání s českou Listinou základních práv a svobod poskytuje Úmluva ochranu užšímu rozsahu základních práv, protože chrání jen občanská a politická práva. Existuje však několik důležitých výjimek, kdy Listina chrání základní práva v menším rozsahu než Úmluva:

1. Zatímco Listina stanoví, že každý má právo na projednání své věci soudem bez průtahů, Úmluva vyžaduje projednání v přiměřené lhůtě, tzn. neposkytuje se jí ochrana pouze proti pomalosti soudů při jednotlivých procesních úkonech, ale i proti celkově nepřiměřené době, po kterou je určitá věc projednávána.
2. Listina výslovně umožňuje výkon obecně prospěšných prací i bez souhlasu odsouzeného, zatímco Úmluva takový trest zapovídá.

Základní práva chráněná Úmluvou a jejími dodatky:

• právo na život (čl. 2)
• zákaz mučení (čl. 3)
• zákaz otroctví a otrocké práce (čl. 4)
• právo na osobní svobodu a bezpečnost (čl. 5)
• právo na spravedlivý proces (fair trial) (čl. 6)
• zásada nullum crimen sine lege (čl. 7)
• právo na ochranu soukromí (čl. 8)
• svoboda smýšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9)
• svoboda projevu (čl. 10)
• svoboda shromažďování a sdružování (čl. 11)
• právo uzavřít manželství (čl. 12)
• právo na účinné vnitrostátní prostředky ochrany základních práv (čl. 13)
• zákaz diskriminace (čl. 14 a Dvanáctý dodatkový protokol, k němuž však dosud některé státy, včetně ČR, nepřistoupily)
• ochrana soukromého vlastnictví (První dodatkový protokol)
• zákaz uvěznění pro nemožnost dostát smluvním závazkům (čl. 1 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• právo opustit svou zemi a vrátit se zpět (čl. 2 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz vyhoštění vlastního občana (čl. 3 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz kolektivního vyhoštění cizinců (čl. 4 Čtvrtého dodatkového protokolu)
• zákaz trestu smrti s výjimkou války a výjimečného stavu, resp. jeho úplný zákaz (Šestý, resp. Třináctý dodatkový protokol, dosud ratifikovaný jen některými státy)
• právo obviněného na odvolání v trestním řízení (čl. 2 Sedmého dodatkového protokolu)
• právo na odškodnění za nespravedlivé odsouzení (čl. 3 Sedmého dodatkového protokolu)
• zásada ne bis in idem (čl. 4 Sedmého dodatkového protokolu)
• rovnost mezi manželi (čl. 5 Sedmého dodatkového protokolu)

Ochrana základních práv

Úmluva je výjimečná tím, že jako jeden z mála podobných dokumentů ustavila instituci, na kterou se mohou obracet občané signatářských států, jimž vnitrostátní orgány neposkytly ochranu, s individuálními stížnostmi – Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Reference

1. ↑ http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ListeDeclarations.asp?NT=005&CM=7&DF=8/31/2007&CL=ENG&VL=1
2. ↑ http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1959-76
3. ↑ http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-226
4. ↑ http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-220
5. ↑ http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=177&CM=7&DF=24/05/2012&CL=ENG

Další odkazy

• Stránka Rady Evropy věnovaná Úmluvě (v angličtině nebo dalších hlavních jazycích EU)
• http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/Basic+Texts/The+Convention+and+additional+protocols/The+European+Convention+on+Human+Rights/ Úmluva na webu ESLP, včetně podrobností o protokolech; anglicky a francouzsky
• Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících vč. českého překladu Úmluvy (před nevýznamnou úpravou protokolem č. 9)
• http://www.novatrixprint.cz/umluva-o-ochrane-lidskych-prav-a-svobod.html – aktuální úplné znění
• Text Úmluvy v českém jazyce (PDF) na stránkách Evropského soudu pro lidská práva; obsahuje známou chybu v čl. 6, kde je tribunál překládán jako soud.