Precedens: Porovnání verzí
d (cause célèbre) |
(překonat) |
||
| Řádka 14: | Řádka 14: | ||
=== ''Overruling'' === | === ''Overruling'' === | ||
| − | V praxi je tato [[maxima]] modifikována oprávněním precedent z vážných důvodů ''' | + | V praxi je tato [[maxima]] modifikována oprávněním precedent z vážných důvodů '''překonat''', tzv. ''overruling'': pokud [[veřejný úřad]] použitelnou judikaturu shledá obsoletní: Příkladem jsou §§ 24–25 nálezu ÚS ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06.[http://www.usoud.cz/scripts/detail.php?id=561] Podle Holländera se o ''overruling'' nejedná.<ref>[[Pavel Holländer]]: ''Otazníky ústavnosti obecních vyhlášek.'' In [[Právní rozhledy]] 19/2008, p. 694.</ref> |
Zatím nejobsáhleji k ''overruling'' judikoval Holländer ve ''V. K. v. MV'':[http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=68559] | Zatím nejobsáhleji k ''overruling'' judikoval Holländer ve ''V. K. v. MV'':[http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=68559] | ||
Aktuální verse z 28. 6. 2013, 13:13
Precedens (ang. precedent, fr. précédent) je obsahově široký pojem, který se v právu používá zúženě pro precedenční (tzn. předchozí) rozhodnutí soudního nebo správního úřadu v podobné věci.
Obsah
Přestože české právo není založeno na precedentech a s výjimkou publikované judikatury Ústavního soudu nejsou judikáty autoritativním pramenem práva, působí zpravidla silou přesvědčivosti a soudy a správní úřady se od precedentů jen zřídka odchylují. I v českém právu však nastavá posun od pouhých judikátů k precedentům. Podle rozsudku NSS ze dne 16. srpna 2006, čj. 1 Aps 2/2006-68, NSS: 8643: "Na věc lze pohlédnout i prostřednictvím principu právní jistoty. Každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu; má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor Nejvyšší správní soud – či dokonce jeho rozšířený senát (jehož názor nemohou nerespektovat ani ostatní senáty tohoto soudu) –, tuto věc posoudí ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud krajský soud postupuje v rozporu s jeho právním názorem, porušuje tím princip právní jistoty (pro úplnost se výslovně dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, a nezabývají se ani vazbami na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud tedy je vázán právním názorem nejen tehdy, vyslovil-li jej Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí v konkrétní věci, ale je povinen se jím řídit i při rozhodování v obdobných věcech."[1]
Mezi precedenty platí hierarchie: nejsilnější a přímo z Ústavy universálně závazné jsou judikáty Ústavního soudu, pak následuje judikatura obecných soudů v pořadí jejich hierarchického postavení a nejslabší právní sílu mají precedenční rozhodnutí správních úřadů.
V právních systémech, kde jsou precedenty pramenem práva, je vždy zdůrazněno, že za takový lze považovat pouze ratio decidendi, nikoli obiter dictum. V České republice se však tato důležitá zásada nerespektuje a soudci a úředníci pracující s judikaturou ji často ani neznají.
Stare decisis
Podle zásady stare decisis (zkratka ze stare decisis et non quieta movere) jsou precendenty závazné pro další rozhodování v obdobných věcech. Nevýhodou a obecným risikem precedenčního systému je proto jeho strnulost: zatímco zastaralý právní předpis je možno novelisovat nebo zrušit, judikatura je z definice neměnná. (Je však změnitelná právním předpisem.)
Z této zásady vyplývá, že precedent vzniká, pokud se jedná o hard case (nedeterminovaný případ; též a case of first impression).
Overruling
V praxi je tato maxima modifikována oprávněním precedent z vážných důvodů překonat, tzv. overruling: pokud veřejný úřad použitelnou judikaturu shledá obsoletní: Příkladem jsou §§ 24–25 nálezu ÚS ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06.[2] Podle Holländera se o overruling nejedná.[1]
Zatím nejobsáhleji k overruling judikoval Holländer ve V. K. v. MV:[3]
Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva(poznámka pod čarou č. 1).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 zformuloval obecná hlediska vůči vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu."Distinguishing
Zásada stare decisis neplatí, pokud je skutková podstata jiná v charakterickém rysu, tj. veřejný úřad najde ve věci nějaké novum. Potom se hovoří o odlišení (distinguishing). Rozhodnutí veřejného úřadu pak slouží jako nový precedens, který precedens starý podle zásady lex posterior derogat priori nahrazuje. V některých případech, např. u Ústavního a Nejvyššího soudu, jsou pro tyto případy stanoveny zvláštní procedury.
K overruling i k distinguishing se ÚS vyjádřil v § 71 nálezu slovenské důchody VI:[4]Landmark case v. cause célèbre
Je nutno lišit precedenty, které jsou mezníky (přelomovými rozhodnutími) ve vývoji právní doktríny, a pouhé slavné případy, které poutají pozornost médií jako je věc Vesecká a spol. v. Benešová.[5]
Poznámky pod čarou
- ↑ Pavel Holländer: Otazníky ústavnosti obecních vyhlášek. In Právní rozhledy 19/2008, p. 694.
Prameny a literatura
- František Šamalík: Několik poznámek k nezávislosti soudní moci. In Právní fórum 10/2007, pp. 345–348. Povrchní článek odmítající obecnou závaznost precedentu.
- Ludvík David: Co je precedent v rozhodnutích českých civilních soudů? (PDF) In Dny práva 2008, právní theorie[6]
Vizte též
Další odkazy
- štítek Precedent na blogu Jiné právo
- List of legal Latin terms (anglicky) – zaměření spíše na angloamerické právo
- Latein im Recht (německy)
- Overruling na SCOTUS (anglicky)
- Landmark decision (anglicky)
- Cause célèbre (anglicky)
- Stare decisis (anglicky)
- First impression (anglicky)
- Per incuriam (anglicky)
