Trestuhodnost: Porovnání verzí

Verse z 11. 3. 2014, 11:24

Společenská nebezpečnost je korrektiv, který v materiálním pojetí trestného činu odlišuje přečin nebo přestupek od veřejnoprávně nezávadného jednání.

Pojetí trestného činu:

1. radikálně materiální – trestným činem je takové jednání, o němž soudce rozhodne, že je společensky nebezpečné.
2. materiální – trestným činem je takové jednání, které je popsáno v zákoně a je zároveň společensky nebezpečné.
3. formální – trestným činem je takové jednání, které je popsáno v zákoně. Je však stíháno pouze v případě, že je to účelné (opportunní).

Korrektiv:

1. materiální
   • společenská nebezpečnost – kommunistická terminologie
   • společenská škodlivost – postkommunistická terminologie
2. processní
   • trestuhodnost
   • odsouzeníhodnost

Definice trestného činu, v některých právních řádech vyjádřená explicite, v jiných ponechaná doktríně, může vycházet ze dvou základních pojmových znaků trestného činu. V tomto smyslu se rozlišují komplementární principy formálního a materiálního pojetí trestného činu, které zakotvují definici (pojmové vymezení) trestného činu v daném právním řádu a které proto patří k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého státu.

Materiální pojetí trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány všechny skutky, které jsou trestuhodné. Jejich podřazení konkrétním skutkovým podstatám je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Čistě materiální pojetí existuje jen málokde.

Formální pojetí trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; trestuhodnost určitého protiprávního jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata. Aby nebyla stíhána ta protiprávní jednání, kde by to bylo zjevně neúčelné, smí státní zástupce na základě principu opportunity od takového trestního stíhání upustit. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém kontinentální právní kultury.

Korektiv materiálního znaku slouží v (post)kommunistických státech pro zachování materiálního pojetí, při zabránění jeho excessům. Někdy se tento model nepřesně označuje jako smíšený formálně-materiální model. Tento model je populární v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních rozsudků. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo sovětské. Do extrému toto pojetí zašlo v nacistickém Německu (Roland Freisler). Ke konkrétní společenské nebezpečnosti skutku se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální, takže pak toto protiprávní jednání není považována za trestný čin.

Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň právní jistoty a není tak snadno zneužitelné jako čistě materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu a orgány činné v trestním řízení (státní zástupce a soud) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, nemají, na rozdíl od zásady oportunity, pevná vodítka.

Na území České republiky se materiální pojetí prosadilo § 2 trestního zákona č. 86/1950 Sb., který platil až do r. 1961: „Trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání [= materiální znak], jehož výsledek uvedený v zákoně [= formální znak] pachatel zavinil.“ Trestní zákon č. 140/1961 Sb. v § 3 odst. 1 definici mírně slovně pozměnil: „Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.“ a v odstavci 2 přidal výslovnou právní normu o materiálním korrektivu: „Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.“ V odstavci 4 přidal výkladové pravidlo: „Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.“ Z materiálního pojetí si tak tento kodex podržel obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. výtržnictví), požadavek naplnění formálních znaků skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem.

Připravovaný nový trestní zákoník měl materiální pojetí úplně opustit. Proti této změně se však objevil poměrně silný odpor a ryze formální pojetí trestnosti se neprosadilo.^[1] Podle Pavla Šámala je třeba rozlišovat mezi formálním / materiálním pojmem (definicí) trestného činu a formálním / materiálním pojetím trestného činu.^[2] Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. tedy nakonec setrval u tradičního postkommunistického materiálního pojetí, když sice § 13 odst. 1 je postaven na formálním pojetí: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“ nicméně je doplněn o § 12 odst. 2: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ což je pokus o princip opportunity, nicméně formulovaný jako materiální korrektiv.

V přestupkovém řízení vymezil společenskou nebezpečnost rozsudek NSS J. P. v. ústecký krajský úřad z 14. 12. 2009, čj. As 104/2008–45, takto: „Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.“ (PDF)

V této souvislosti stojí za zmínku rozsudek SCOTUS Kolender v. Lawson, 461 US 352 (1983), který stanovil, že příliš vágně vymezené protiprávní jednání není trestným činem: „As generally stated, the void-for-vagueness doctrine requires that a penal statute define the criminal offense with sufficient definiteness that ordinary people can understand what conduct is prohibited and in a manner that does not encourage arbitrary and discriminatory enforcement.“[1]

Dr. Henyk, ústavní soudce a bývalý náměstek nejvyšší státní zástupkyně, je horlivým stoupencem materiálního pojetí, doc. Pipek z plzeňské právnické fakulty je stoupencem formálního pojetí a doc. Pavel Šámal stojí uprostřed. Podle Hanse–Heinricha Jeschecka se jedná v materiální pojetí trestného činu o komunistickou definici, ideologickou a neprávní.

Poznámky pod čarou

1. ↑ Projev ministra spravedlnosti při projednávání návrhu trestního zákoníku, sepsaný doc. Pavlem Šámalem.
2. ↑ Pavel Šámal: K problému formálního a materiálního pojetí a pojmu trestného činu v připravované kodifikaci trestního zákoníku. In Právní rozhledy 17/2007, p. 637