Lidské právo: Porovnání verzí
(Doplněno) |
(Drobné změny) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
'''Lidská práva''' jsou ta práva, která jsou ústavou zaručena všem lidem (nebo jen občanům) ve vztahu k státu. | '''Lidská práva''' jsou ta práva, která jsou ústavou zaručena všem lidem (nebo jen občanům) ve vztahu k státu. | ||
| − | V ČR se jim někdy říká ''základní práva'' (někdy též "základní práva a svobody", což je však [[:cs:pleonasmus|pleonasmus]]) na základě přecení významu rubriky Listiny. Tato práva jsou garantována jednak samotnou [[Ústava|Ústavou]] a [[Listina základních práv a svobod|Listinou základních práv a svobod]], jednak řadou mezinárodních závazků České republiky, příkladmo [[Úmluva proti mučení|Úmluvou proti mučení]], [[Úmluva o právech dítěte|Úmluvou o právech dítěte]] a evropskou [[Úmluva o ochraně základních práv a svobod|Úmluvou o ochraně základních práv a svobod]], jež je z těchto úmluv nejobecnější. Právě tuto úmluvu vykládá a aplikuje [[Evropský soud pro lidská práva]] ve Štrasburku. | + | V ČR se jim někdy říká ''základní práva'' (někdy též "základní práva a svobody", což je však [[:cs:pleonasmus|pleonasmus]]) na základě přecení významu [[rubrika|rubriky]] [[Listina základních práv a svobod|Listiny]]. Tato práva jsou garantována jednak samotnou [[Ústava|Ústavou]] a [[Listina základních práv a svobod|Listinou základních práv a svobod]], jednak řadou mezinárodních závazků České republiky, příkladmo [[Úmluva proti mučení|Úmluvou proti mučení]], [[Úmluva o právech dítěte|Úmluvou o právech dítěte]] a evropskou [[Úmluva o ochraně základních práv a svobod|Úmluvou o ochraně základních práv a svobod]], jež je z těchto úmluv nejobecnější. Právě tuto úmluvu vykládá a aplikuje [[Evropský soud pro lidská práva]] ve Štrasburku. |
== Generace lidských práv == | == Generace lidských práv == | ||
| Řádka 22: | Řádka 22: | ||
Výkladové potíže byly donedávna s článkem 89 odst. 2 [[Ústava|Ústavy]], který stanoví všeobecnou závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Mnozí právní theoretici, včetně uznávaných autorit v oboru [[ústavní právo|ústavního práva]], měli za to, že Ústava má na mysli jen tolik, že takové rozhodnutí je závazné procesně, tzn. v rámci Ústavním soudem rozhodnuté věci, a nemá závaznost [[precedens|precedentu]]. Ústavní soud však (v souvislosti s rozhodováním o zákonnosti vazby) judikoval, že tento výklad Ústavy není správný, neboť závazností se minimálně v případě publikovaných nálezů Ústavního soudu míní závaznost precedenční, tzn. závaznost pro všechny obdobné případy. | Výkladové potíže byly donedávna s článkem 89 odst. 2 [[Ústava|Ústavy]], který stanoví všeobecnou závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Mnozí právní theoretici, včetně uznávaných autorit v oboru [[ústavní právo|ústavního práva]], měli za to, že Ústava má na mysli jen tolik, že takové rozhodnutí je závazné procesně, tzn. v rámci Ústavním soudem rozhodnuté věci, a nemá závaznost [[precedens|precedentu]]. Ústavní soud však (v souvislosti s rozhodováním o zákonnosti vazby) judikoval, že tento výklad Ústavy není správný, neboť závazností se minimálně v případě publikovaných nálezů Ústavního soudu míní závaznost precedenční, tzn. závaznost pro všechny obdobné případy. | ||
| − | == Diskuse o povaze | + | == Diskuse o povaze lidských práv == |
| − | Podle převažujícího výkladu jsou | + | Podle převažujícího výkladu jsou lidská práva svou povahou [[jusnaturalismus|přirozená]], takže moderní [[právní stát]]y představují synthesu přirozeněprávního základu, vrstvy nezcizitelných, nezadatelných a nezměnitelných lidských práv, jež svědčí každému bez rozdílu (a v některých případech se jich ani nelze vzdát), a [[juspositivismus|positivisticky]] pojímaného, obyčejného práva. |
| − | Z hlediska [[juspositivismus|positivistického]] chápání práva je však takový výklad nepřijatelný, neboť | + | Z hlediska [[juspositivismus|positivistického]] chápání práva je však takový výklad nepřijatelný, neboť lidským právům připisuje ahistorickou, transcendentální legitimitu. Positivisté poukazují na to, že absolutisujeme-li lidská práva bez ohledu na jejich často kontroversní charakter a historickou podmíněnost, upřeme ''a priori'' legitimitu celé řadě názorových proudů, než mají ve společnosti podstatné zastoupení: např. zákaz [[trest smrti|trestu smrti]] (v [[mír]]ových podmínkách) je sice v evropských zemích uzákoněn jako právo ústavní, avšak nezanedbatelná část společnosti tento zákaz odmítá a tvrdí, že odstraněním [[trest smrti|trestu smrti]] se narušilo přirozené vnímání spravedlnosti. Je zde tedy konflikt dvou přirozených práv, jehož řešení ve prospěch jednoho z nich je pouhým právněpolitickým rozhodnutím bez jakékoli transcendentální oprávněnosti. |
Ještě silnější kontroverse se v posledních letech rozhořely v otázce práv ethnických a náboženských menšin. Stoupenci [[:cs:neokonzervatismus|neokonservativních]] názorů tvrdí, že přiznáním práva na ne-asimilaci menšin je podkopávána sama podstata a životaschopnost hostitelského [[stát]]u. | Ještě silnější kontroverse se v posledních letech rozhořely v otázce práv ethnických a náboženských menšin. Stoupenci [[:cs:neokonzervatismus|neokonservativních]] názorů tvrdí, že přiznáním práva na ne-asimilaci menšin je podkopávána sama podstata a životaschopnost hostitelského [[stát]]u. | ||
[[Kategorie:Základní práva]] | [[Kategorie:Základní práva]] | ||
Verse z 15. 11. 2005, 13:59
Lidská práva jsou ta práva, která jsou ústavou zaručena všem lidem (nebo jen občanům) ve vztahu k státu.
V ČR se jim někdy říká základní práva (někdy též "základní práva a svobody", což je však pleonasmus) na základě přecení významu rubriky Listiny. Tato práva jsou garantována jednak samotnou Ústavou a Listinou základních práv a svobod, jednak řadou mezinárodních závazků České republiky, příkladmo Úmluvou proti mučení, Úmluvou o právech dítěte a evropskou Úmluvou o ochraně základních práv a svobod, jež je z těchto úmluv nejobecnější. Právě tuto úmluvu vykládá a aplikuje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Generace lidských práv
- občanská – zejména právo na život, zákaz mučení a nucené práce, právo na soukromé vlastnictví, svoboda pohybu a pobytu, svoboda svědomí.
- politická – zejména svoboda projevu, petiční právo, svoboda shromažďovací, spolčovací a všeobecné volební právo přímé, rovné a tajné.
- sociální – zejména právo na práci, stávku, odměnu, pojištění a odbory, zákaz práce dětí.
- ekologická – právo na zdravé životní prostředí.
Podle jiného dělení se systém základních práv se člení na tzv. lidská práva, která svědčí každému bez rozdílu státní příslušnosti (např. zákaz trestu smrti), a práva politická, která mohou v plné míře využívat pouze čeští občané - čeští státní příslušníci (např. právo sdružovat se v politických stranách). Další členění je podle povahy zákadním právem chráněného zájmu, např. práva sociální, práva kulturní, práva národnostních menšin apod.
Důležitou pojistkou ochrany základních práv je ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou základní práva nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Jednou přiznaná základní práva tedy nelze odejmout ani novelisací právního předpisu, jímž byla stanovena; katalog základních práv lze pouze rozšiřovat, nikoli zužovat.
V tomto směru je proto nanejvýš sporná novela Listiny základních a práv a svobod z r. 1998, která prodloužila přípustnou dobu zadržení osoby předtím, než je postavena před soud, ze 24 na 48 hodin.
Soudní ochrana základních práv
Ochranu základních práv poskytují jednak obecné soudy, jednak specialisovaná instituce zřízená k ochraně ústavnosti, Ústavní soud.
Výkladu základních práv se věnuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu. Ten mimo jiné rozhodl, že porušení základních práv musí poskytnout ochranu každý soud na základě každého opravného prostředku; dosavadní výklad Nejvyššího soudu, který mnohá dovolání, jež tvrdila porušení základních práv dovolatele, odmítal s tím, že nenaplňují formální požadavky z hlediska přípustných dovolacích důvodů, a odkazoval dovolatele do řízení o ústavní stížnosti, není tedy ústavně konformní a Nejvyššímu soudu byl zakázán.
Výkladové potíže byly donedávna s článkem 89 odst. 2 Ústavy, který stanoví všeobecnou závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Mnozí právní theoretici, včetně uznávaných autorit v oboru ústavního práva, měli za to, že Ústava má na mysli jen tolik, že takové rozhodnutí je závazné procesně, tzn. v rámci Ústavním soudem rozhodnuté věci, a nemá závaznost precedentu. Ústavní soud však (v souvislosti s rozhodováním o zákonnosti vazby) judikoval, že tento výklad Ústavy není správný, neboť závazností se minimálně v případě publikovaných nálezů Ústavního soudu míní závaznost precedenční, tzn. závaznost pro všechny obdobné případy.
Diskuse o povaze lidských práv
Podle převažujícího výkladu jsou lidská práva svou povahou přirozená, takže moderní právní státy představují synthesu přirozeněprávního základu, vrstvy nezcizitelných, nezadatelných a nezměnitelných lidských práv, jež svědčí každému bez rozdílu (a v některých případech se jich ani nelze vzdát), a positivisticky pojímaného, obyčejného práva.
Z hlediska positivistického chápání práva je však takový výklad nepřijatelný, neboť lidským právům připisuje ahistorickou, transcendentální legitimitu. Positivisté poukazují na to, že absolutisujeme-li lidská práva bez ohledu na jejich často kontroversní charakter a historickou podmíněnost, upřeme a priori legitimitu celé řadě názorových proudů, než mají ve společnosti podstatné zastoupení: např. zákaz trestu smrti (v mírových podmínkách) je sice v evropských zemích uzákoněn jako právo ústavní, avšak nezanedbatelná část společnosti tento zákaz odmítá a tvrdí, že odstraněním trestu smrti se narušilo přirozené vnímání spravedlnosti. Je zde tedy konflikt dvou přirozených práv, jehož řešení ve prospěch jednoho z nich je pouhým právněpolitickým rozhodnutím bez jakékoli transcendentální oprávněnosti.
Ještě silnější kontroverse se v posledních letech rozhořely v otázce práv ethnických a náboženských menšin. Stoupenci neokonservativních názorů tvrdí, že přiznáním práva na ne-asimilaci menšin je podkopávána sama podstata a životaschopnost hostitelského státu.
