Lidské právo: Porovnání verzí

Verse z 18. 11. 2005, 22:01

Lidská práva (angl. human rights, fr. droits de l'homme, něm. Menschenrechte) jsou ta práva, která jsou ústavou zaručena všem lidem ve vztahu ke státu. Někdy - zejména v Evropě - se označují jako základní práva (angl. fundamental rights, fr. droits fondamentaux, něm. Grundrechte), přičemž lidskými právy jsou v tomto chápání jen taková základní práva, která svědčí každému, bez ohledu na to, je-li občanem daného státu; nejsou jimi tedy zejména práva politická. Popsaný usus je vesměs dodržován i v českém právním řádu a v judikatuře Ústavního soudu. Někdy se po vzoru Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod hovoří o "lidských právech a základních svobodách", avšak neboť svoboda je pouhým typem subjektivního práva, nemá taková terminologie racionální opodstatnění.

Tato práva jsou garantována jednak samotnou Ústavou a Listinou základních práv a svobod, jednak řadou mezinárodních závazků České republiky, příkladmo Úmluvou proti mučení, Úmluvou o právech dítěte a evropskou Úmluvou o ochraně základních práv a svobod, jež je z těchto úmluv nejobecnější. Právě tuto úmluvu vykládá a aplikuje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Neboť lidská práva bývají zaručena ústavou, promiscue se pro ně často užívá též označení ústavní práva.

Generace lidských práv

1. občanská – zejména právo na život, zákaz mučení a nucené práce, právo na soukromé vlastnictví, svoboda pohybu a pobytu, svoboda svědomí.
2. politická – zejména svoboda projevu, petiční právo, svoboda shromažďovací, spolčovací a všeobecné volební právo přímé, rovné a tajné.
3. sociální – zejména právo na práci, stávku, odměnu, pojištění a odbory, zákaz práce dětí.
4. ekologická – právo na zdravé životní prostředí.

Podle jiného dělení se systém základních práv se člení na tzv. lidská práva, která svědčí každému bez rozdílu státní příslušnosti (např. zákaz trestu smrti), a práva politická, která mohou v plné míře využívat pouze čeští občané - čeští státní příslušníci (např. právo sdružovat se v politických stranách). Další členění je podle povahy zákadním právem chráněného zájmu, např. práva sociální, práva kulturní, práva národnostních menšin apod.

Důležitou pojistkou ochrany základních práv je ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou základní práva nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Jednou přiznaná základní práva tedy nelze odejmout ani novelisací právního předpisu, jímž byla stanovena; katalog základních práv lze pouze rozšiřovat, nikoli zužovat.

V tomto směru je proto nanejvýš sporná novela Listiny základních a práv a svobod z r. 1998, která prodloužila přípustnou dobu zadržení osoby předtím, než je postavena před soud, ze 24 na 48 hodin.

Soudní ochrana základních práv

Ochranu základních práv poskytují jednak obecné soudy, jednak specialisovaná instituce zřízená k ochraně ústavnosti, Ústavní soud.

Výkladu základních práv se věnuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu. Ten mimo jiné rozhodl, že porušení základních práv musí poskytnout ochranu každý soud na základě každého opravného prostředku; dosavadní výklad Nejvyššího soudu, který mnohá dovolání, jež tvrdila porušení základních práv dovolatele, odmítal s tím, že nenaplňují formální požadavky z hlediska přípustných dovolacích důvodů, a odkazoval dovolatele do řízení o ústavní stížnosti, není tedy ústavně konformní a Nejvyššímu soudu byl zakázán.

Výkladové potíže byly donedávna s článkem 89 odst. 2 Ústavy, který stanoví všeobecnou závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Mnozí právní theoretici, včetně uznávaných autorit v oboru ústavního práva, měli za to, že Ústava má na mysli jen tolik, že takové rozhodnutí je závazné procesně, tzn. v rámci Ústavním soudem rozhodnuté věci, a nemá závaznost precedentu. Ústavní soud však (v souvislosti s rozhodováním o zákonnosti vazby) judikoval, že tento výklad Ústavy není správný, neboť závazností se minimálně v případě publikovaných nálezů Ústavního soudu míní závaznost precedenční, tzn. závaznost pro všechny obdobné případy.

Diskuse o povaze lidských práv

Podle převažujícího výkladu jsou lidská práva svou povahou přirozená, takže moderní právní státy představují synthesu přirozeněprávního základu, vrstvy nezcizitelných, nezadatelných a nezměnitelných lidských práv, jež svědčí každému bez rozdílu (a v některých případech se jich ani nelze vzdát), a positivisticky pojímaného, obyčejného práva.

Z hlediska positivistického chápání práva je však takový výklad nepřijatelný, neboť lidským právům připisuje ahistorickou, transcendentální legitimitu. Positivisté poukazují na to, že absolutisujeme-li lidská práva bez ohledu na jejich často kontroversní charakter a historickou podmíněnost, upřeme a priori legitimitu celé řadě názorových proudů, než mají ve společnosti podstatné zastoupení: např. zákaz trestu smrti (v mírových podmínkách) je sice v evropských zemích uzákoněn jako právo ústavní, avšak nezanedbatelná část společnosti tento zákaz odmítá a tvrdí, že odstraněním trestu smrti se narušilo přirozené vnímání spravedlnosti. Je zde tedy konflikt dvou přirozených práv, jehož řešení ve prospěch jednoho z nich je pouhým právněpolitickým rozhodnutím bez jakékoli transcendentální oprávněnosti.

Ještě silnější kontroverse se v posledních letech rozhořely v otázce práv ethnických a náboženských menšin. Stoupenci neokonservativních názorů tvrdí, že přiznáním práva na ne-asimilaci menšin je podkopávána sama podstata a životaschopnost hostitelského státu.

Z positivistického hlediska jsou lidská práva dána především zkušeností z totalitních režimů [[:cs:20. století|20. století]]: vznikla prostou kodifikací těch hodnot, které byly lidem totalitní mocí upírány a nejsou tudíž ani transcendentální, ani nadčasová. Právo na život (a kategorický zákaz trestu smrti) je odrazem neúcty totalitních vládců k životu a zmařených lidských životů, které si tyto režimy vyžádaly, právo na individualitu (tzn. svoboda svědomí, svoboda projevu, svoboda vyznání, svoboda uměleckého projevu atp.) je kontraposicí snahy totalitních diktatur po unifikaci člověka a potlačení jeho individuálních aspirací, právo na spravedlivý proces reflektuje realitu záměrného odepření přístupu ke spravedlnosti zejména v případech, kdy by měl být žalován sám totalitní stát, ochrana vlastnictví představuje negaci masových majetkových přesunů (konfiskací), které byly pro totalitní režimy příznačné, zdůraznění principu legality výkonu veřejné moci má vztah k mocenské zvůli předchozích utlačovatelů. Lidská práva jsou proto historicky podmíněná a změna katalogu lidských práv, a to ani jeho zúžení, by nemuselo nutně vést k zániku demokratického právního státu.