Škoda: Porovnání verzí
d (Robot: Automated text replacement (-{{Viztéž}} +== {{Interní odkazy}} ==)) |
|||
| Řádka 11: | Řádka 11: | ||
To v praxi často vede k tomu, že zejména ve [[spotřebitel]]ských vztazích škůdci kalkulují s tím, že nárok na náhradu škody nebude uplatněn buď vůbec, nebo jen malou částí poškozených, a jejich protiprávní jednání se jim ekonomicky vyplácí. Mechanismy, které by tomu měly zabránit (ustanovení na ochranu spotřebitele, kontrolní orgány – [[Česká obchodní inspekce]], ustanovení [[trestní zákon|trestního zákona]] o poškozování spotřebitele apod.), nejsou dostatečně účinné. | To v praxi často vede k tomu, že zejména ve [[spotřebitel]]ských vztazích škůdci kalkulují s tím, že nárok na náhradu škody nebude uplatněn buď vůbec, nebo jen malou částí poškozených, a jejich protiprávní jednání se jim ekonomicky vyplácí. Mechanismy, které by tomu měly zabránit (ustanovení na ochranu spotřebitele, kontrolní orgány – [[Česká obchodní inspekce]], ustanovení [[trestní zákon|trestního zákona]] o poškozování spotřebitele apod.), nejsou dostatečně účinné. | ||
| − | Podobně nedokonalá je zatím česká legislativa i v otázce zdaňování náhrady škody. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 [[ | + | Podobně nedokonalá je zatím česká legislativa i v otázce zdaňování náhrady škody. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 [[Sb.]] o [[daň|daních]] z příjmu osvobozuje náhradu škody od daně, avšak nerozlišuje mezi skutečnou škodou, která by zdaňována skutečně být neměla, neboť jejím vyplacením se pouze obnovují majetkové poměry poškozeného do stavu před vznikem škody, a ušlým ziskem, který by naopak zdaněn být měl, protože jeho výplatou majetek poškozeného efektivně roste. |
Nárok na náhradu škody vzniká ''ex lege'' (tj. přímo ze zákona), jsou-li současně splněny tři zákonné podmínky: | Nárok na náhradu škody vzniká ''ex lege'' (tj. přímo ze zákona), jsou-li současně splněny tři zákonné podmínky: | ||
Verse z 9. 11. 2006, 12:18
Termín škoda v právu označuje v českém právu újmu, kterou jedna osoba (tzv. poškozený) utrpí na svém majetku nebo penězi ocenitelných majetkových právech v důsledku protiprávního jednání jiné osoby (tzv. škůdce).
Náprava škody je možná buď uvedením v předešlý stav (status quo ante; tato forma náhrady se nazývá restitutio in integrum neboli restituce), nebo náhradou v penězích (náhrada relutární, nepřesně označovaná jako tzv. reparace).
Pro účely náhrady se rozlišují dvě složky škody: tzv. skutečná škoda (damnum emergens), která představuje hodnotu, o kterou byl v důsledku protiprávního jednání škůdce zmenšen majetek poškozeného, a ušlý zisk (lucrum cessans), což je majetkový prospěch, jehož by poškozený jinak pravděpodobně dosáhl, nebýt škody. Pojem skutečná škoda není výstižný.
V rozporu s právní úpravou řady jiných zemí (i s přirozeným chápáním tohoto pojmu) české právo za škodu nepovažuje újmu nemajetkovou, tzv. morální, s výjimkou škody na zdraví (bolestného) a náhrady za ztížení společenského uplatnění. U těchto dvou forem náhrady však její výše omezena sazebníkem ministerstva a částku nad tento limit může soud poškozenému přiznat jedině jako náhradu nemajetkové újmy. Tato nestandardní práva úprava vede k tomu, že chce-li se poškozený domoci práva na náhradu škody v plné výši, musí škůdce žalovat ve dvou různých řízeních u dvou různých soudů, protože k projednání žaloby o náhradu škody je v I. stupni příslušný okresní soud, náhradu nemajetkové újmy projednávají v I. stupni soudy krajské.
České právo umožňuje přiznat poškozenému vedle náhrady skutečné škody a ušlého zisku i náhradu přiměřených a účelně vynaložených nákladů spojených s uplatněním nároku (např. náklady právního zastoupení a hotové výdaje poškozeného a jeho právního zástupce), neumožňuje však tzv. punitivní (sankční) odškodnění, jehož účelem je vedle funkce reparační uložit škůdci sankci a zabránit tak opakování protiprávního jednání (funkce prevenční).
To v praxi často vede k tomu, že zejména ve spotřebitelských vztazích škůdci kalkulují s tím, že nárok na náhradu škody nebude uplatněn buď vůbec, nebo jen malou částí poškozených, a jejich protiprávní jednání se jim ekonomicky vyplácí. Mechanismy, které by tomu měly zabránit (ustanovení na ochranu spotřebitele, kontrolní orgány – Česká obchodní inspekce, ustanovení trestního zákona o poškozování spotřebitele apod.), nejsou dostatečně účinné.
Podobně nedokonalá je zatím česká legislativa i v otázce zdaňování náhrady škody. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu osvobozuje náhradu škody od daně, avšak nerozlišuje mezi skutečnou škodou, která by zdaňována skutečně být neměla, neboť jejím vyplacením se pouze obnovují majetkové poměry poškozeného do stavu před vznikem škody, a ušlým ziskem, který by naopak zdaněn být měl, protože jeho výplatou majetek poškozeného efektivně roste.
Nárok na náhradu škody vzniká ex lege (tj. přímo ze zákona), jsou-li současně splněny tři zákonné podmínky:
- vznik škody
- příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou (kausální nexus)
- zavinění (buď úmyslné nebo nedbalostní)
První dvě podmínky dokazuje u soudu vždy poškozený, podmínka třetí se naopak předpokládá (presumuje) a chce-li se škůdce zbavit odpovědnosti (vyvinit se), musí prokázat, že škodu nezavinil.
Zvláštní případ představuje tzv. objektivní odpovědnost, kdy škůdce za škodu odpovídá bez ohledu na zavinění: sem patří škoda způsobená provozem dopravních prostředků, škoda na vnesených a odložených věcech, škoda způsobená zvlášť nebezpečným provozem, škoda způsobená nesprávným úředním postupem apod. Odpovědnost se škůdce může zprostit pouze v zákonem vymezených případech (tzv. liberační důvody).
Ne ve všech případech přizná soud náhradu škody v plné výši. Kromě tzv. moderačního práva soudu, které dovoluje v případech hodných zvláštního zřetele přiznanou náhradu škody přiměřeně snížit (to však není možné, pokud škoda byla způsobena úmyslně), se nárok na náhradu škody snižuje i v případech, kdy poškozený svým jednáním škodu zčásti zavinil např. tím, že si nepočínal dostatečně obezřetně a porušil tak obecnou povinnost předcházet škodám.
V českém právu se nárok na náhradu škody poměrně rychle promlčuje: subjektivní lhůta je dvouletá, tzn. poškozený musí podat žalobu o náhradu škody do dvou let ode dne, kdy dozvěděl o vzniku škody a tom, kdo ji způsobil, a mohl aspoň přibližně stanovit její výši, lhůta objektivní, tj. lhůta počítaná ode dne vzniku škody, je tříletá, desetiletá (u škody způsobené úmyslně) nebo neomezená (u škody na zdraví). K zastavení běhu lhůty postačí, když poslední den lhůty dojde žaloba soudu příslušnému k jejímu projednání. Po dobu tohoto řízení promlčecí lhůta neběží (zastavila se, "stojí" – odtud pojem stavení lhůty).
Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích se naproti tomu promlčuje po třech letech – tato lhůta je subjektivní.
