Právo na ochranu osobnosti
Právo na ochranu osobnosti je široký a různorodý soubor dílčích práv, která poskytují fysické osobě soukromoprávní ochranu osobnostních práv, tzn. nemajektových práv souvisejících s její osobní svobodou, tělesnou integritou, soukromím, rodinným životem, ctí, důstojností a postavením ve společnosti.
V českém právním řádu je ochrana osobnosti zakotvena v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení je provedeno řadou dílčích zákonů, zejména pak ustanovením § 11 až 17 občanského zákoníku, která postulují obecné právo na ochranu osobnosti a stanoví soukromoprávní sankce za jeho porušení. Ochrana řady osobnostních práv je poskytována rovněž na základě mezinárodních úmluv, např. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Úmluvy proti mučení.
Druhy osobnostních práv
Vytvořit úplný katalog osobnostních práv nelze, neboť rozsah práv, kterým se poskytuje ochrana jako právům osobnostním, se v čase mění a obecně se stále rozšiřuje. Příkladmo ještě v polovině 20. století nebyla přiznávána ochrana právu fysické osoby na utajení jejích osobních údajů. S příchodem masového marketingu a agresivních marketingových kampaní maloobchodních řetězců začalo být i toto právo chráněno.
Základní rozčlenění osobnostních práv:
- Právo na osobní svobodu zaručuje fysické osobě, že nesmí být omezována ve volnosti pohybu. Nezákonné omezení osobní svobody je jednak trestným činem omezování osobní svobody, jednak jde o zásah do osobnostních práv, za který má poškozený právo na přiměřené zadostiučinění.
- Právo na tělesnou integritu je rovněž chráněno souběžně veřejnoprávními i soukromoprávními prostředky. Anachronismem v českém právu je institut bolestného, na jehož základě se bolest a ztížení společenského uplatnění odškodňují jako součást majetkové újmy, přestože jde evidentně o zásah do práva na ochranu osobnosti, nikoli do sféry majetkových práv poškozeného. O tom podrobněji viz článek Škoda.
- Právo na soukromí a rodinný život je samo o sobě velmi široké a různorodé právo. Chrání se jím mimo jiné:
- projevy osobní povahy, např. korespondence, zápisky, poznámky, obsah soukromých rozhovorů atd. (flagrantním porušení tohoto práva bylo, když fotograf zachytil teleobjektivem obsah SMS o "falešném a prázdném Topolovi", kterou na svém mobilním telefonu psal Václav Klaus),
- osobní údaje, např. datum narození, adresa bydliště, majetkové poměry aj.
- rodinný a osobní život fysické osoby, která nesmí být např. nucena uzavřít proti své vůli sňatek nebo přenechat výchovu svých dětí jinému.
- Právo na podobu fysické osoby. Podobenku druhé osoby lze použít jen s jejím svolením, ledaže by šlo o použití na základě zákona (typicky v rámci zpravodajské licence).
- Právo na ochranu jména fysické osoby, které nesmí neoprávněně používat nikdo jiný.
- Právo na ochranu cti a důstojnosti je široké právo, pod než lze podřadit celou řadu možných zásahů do práva na ochranu osobnosti. Obecně jsou nepřípustné všechny zásahy, které bez právního důvodu zasahují do osobní integrity poškozeného, a to i v případě, že jde o pravdivé informace (např. že poškozený trpí pohlavní nemocí). Odpovědnosti však nepodléhají hodnotící úsudky (pokud nejsou urážlivé nebo zjevně nepřiměřené: nelze nazvat "sprostým zlodějem" osobu, která v dětství ukradla v obchodě žvýkačku) a snížená je úroveň této ochrany i u osob ve význačném společenském postavení, např. u politiků.
- Právo na ochranu autorství patří rovněž mezi osobnostní práva, ač se tradičně vykládá v rámci autorských práv.
Právní odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv
Odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti je zásadně objektivní, nezkoumá se tedy, zda škůdce škodlivý následek zavinil.
Škůdce je povinen, je-li to možné, zásah odstranit a nepokračovat v něm, a poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění (satisfakci). V méně závažných případech postačí zadostiučinění ve formě osobní, případně i veřejné omluvy, pokud jde o závažnější zásah, který by taková omluva nemohla reparovat, má poškozený nárok i na přiměřené zadostiučinění v penězích.
Situace v České republice
Pokud jde o ochranu osobnostních práv, postkomunistiská Česká republika se jen pomalu přibližuje k úrovni ochrany běžné ve vyspělých zemích. Soudní spory o ochranu osobnosti trvají řadu let, takže pravomocné rozsudky mívají leckdy jen akademický význam, a je-li za zásah vůbec přiznána peněžitá satisfakce, její výše bývá velmi nízká nebo symbolická.
V minulosti soudy rovněž často odmítaly přiznat poškozeným náhradu nákladů řízení, pokud jim vyhověly pouze zčásti a zaplatit peněžitou náhradu škůdci neuložily. Vznikala tak paradoxní situace, že poškozený si de facto "zaplatil omluvu". Nedávná judikatura Ústavního soudu však tuto praxi změnila a nyní soudy již vesměs náklady řízení přiznávají i v případech, že žalobě vyhoví pouze zčásti.
