Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (zkráceně Evropská úmluva o lidských právech; Úmluva) je jedním z nejdůležitějších mezinárodních smluvních dokumentů, jimiž je Česká republika vázána. Signatářské státy se v ní zavazují, že budou svým občanům garantovat standardní západoevropskou úroveň ochrany základních práv.
Historie
Úmluva, jež je mechanismem Rady Evropy, byla prvními signatáři podepsána v Římě 4. listopadu 1950 a vstoupila v platnost 3. září 1953. Z původních dvanácti signatářských států (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, tehdejší NSR, Nizozemí, Norsko, Turecko a Velká Británie) se počet vysokých smluvních stran rozrostl na 45 a s výjimkou Švýcarska jsou jejími účastníky všechny evropské země, včetně Ruska a zakavkazských republik. Česká a Slovenská Federativní republika podepsala Úmluvu 21. února 1991 a formálně ratifikována byla 18. března 1992.
Ne všechny signatářské státy však akceptovaly Úmluvu bez výhrad: např. Česká republika si vyhrazuje možnost trestat vojáky v činné službě trestem vězení, při jehož ukládání nemusí být dodrženy podmínky čl. 5 a 6 Úmluvy (tj. možnost ukládat tento trest bez rozhodnutí soudu a bez procesních záruk pro potrestané).
Vedle základního textu Úmluvy existuje celkem 14 dodatkových (opčních) protokolů, které katalog základních práv podstatně rozšiřují. Jako poslední vstoupil dne 1. dubna 2005 v platnost Dvanáctý dodatkový protokol, který zakazuje jakoukoli formu diskriminace. Česká republika však tento protokol dosud neratifikovala.
Rozsah chráněných základních práv
V porovnání s Listinou základních práv a svobod (Listina) poskytuje Úmluva ochranu užšímu rozsahu základních práv. Existuje však několik důležitých výjimek, kdy Listina chrání základní práva v menším rozsahu než Úmluva:
- Zatímco Listina stanoví, že každý má právo na projednání své věci soudem bez průtahů, Úmluva vyžaduje projednání v přiměřené lhůtě, tzn. neposkytuje se jí ochrana pouze proti pomalosti soudů při jednotlivých procesních úkonech, ale i proti celkově nepřiměřené době, po kterou je určitá věc projednávána.
- Listina výslovně umožňuje výkon trestu obecně prospěšných prací i bez souhlasu odsouzeného, zatímco Úmluva takový trest zapovídá.
Základní práva chráněná Úmluvou a jejími dodatky:
- právo na život (čl. 2)
- zákaz mučení (čl. 3)
- zákaz otroctví a otrocké práce (čl. 4)
- právo na osobní svobodu a bezpečnost (čl. 5)
- právo na spravedlivý proces (fair trial) (čl. 6)
- zásada nullum crimen sine lege (čl. 7)
- právo na ochranu soukromí (čl. 8)
- svoboda smýšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9)
- svoboda projevu (čl. 10)
- svoboda shromažďování a sdružování (čl. 11)
- právo uzavřít manželství (čl. 12)
- právo na účinné vnitrostátní prostředky ochrany základních práv (čl. 13)
- zákaz diskriminace (čl. 14 a Dvanáctý dodatkový protokol, k němuž však dosud některé státy, včetně ČR, nepřistoupily)
- ochrana soukromého vlastnictví (První dodatkový protokol)
- zákaz uvěznění pro nemožnost dostát smluvním závazkům (čl. 1 Čtvrtého dodatkového protokolu)
- právo opustit svou zemi a vrátit se zpět (čl. 2 Čtvrtého dodatkového protokolu)
- zákaz vyhoštění vlastního občana (čl. 3 Čtvrtého dodatkového protokolu)
- zákaz kolektivního vyhoštění cizinců (čl. 4 Čtvrtého dodatkového protokolu)
- zákaz trestu smrti s výjimkou války a výjimečného stavu, resp. jeho úplný zákaz (Šestý, resp. Třináctý dodatkový protokol, dosud ratifikovaný jen některými státy)
- právo obviněného na odvolání v trestním řízení (čl. 2 Sedmého dodatkového protokolu)
- právo na odškodnění za nespravedlivé odsouzení (čl. 3 Sedmého dodatkového protokolu)
- zásada ne bis in idem (čl. 4 Sedmého dodatkového protokolu)
- rovnost mezi manželi (čl. 5 Sedmého dodatkového protokolu)
Ochrana základních práv
Úmluva je výjimečná tím, že jako jeden z mála podobných dokumentů ustavila instituci, na kterou se mohou obracet občané signatářských států, jimž vnitrostátní orgány neposkytly ochranu, s individuálními stížnostmi – Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
