Římské právo

Římské právo je právní systém pocházející z dob římské říše.

Vývoj římského práva je velmi dlouhý, protože jeho základy sahají do obyčejového práva, které má počátek v protoitalických kulturách. Psaná podoba římského práva začíná rokem 449 př. n. l., kdy byl sepsán zákon dvanácti desek, a vrcholí za císaře Justiniána I. po roce 530. V podobě justiniánské kodifikace se římské právo stalo základem moderního evropského práva.

Pokud budeme hovořit o římském právu v širším smyslu, lze i o některých obdobích středověké Evropy uvažovat jako o systému římského práva. V 11. století byly nalezeny Justiniánovy kodifikace a postupně došlo k renesanci římského práva. To se rozšířilo a pomocí řady právních škol (glosátoři, komentátoři atd.) se stalo jedním z pilířů práva kontinentální Evropy.

V 18. a počátkem 19. století bylo římské právo ve své původní podobě z právních systémů postupně vytlačováno. Poslední oživení římského práva přinesla v 19. století německá pandektistika (usus modernus Pandectarum). Nyní se římským právem zabývá pouze právní historie, ale jelikož právo kontinentální Evropy stojí na základních principech této právní soustavy (anebo s ní alespoň není v přímém rozporu), je římské právo stále významným pramenem poznání práva a vyučuje se na všech vysokých školách zabývající se právní vědou. Zajímavostí je platnost některých částí římského práva v San Marinu, Louisianě či několika jihoafrických zemích.

Na angloamerický právní systém mělo římské právo výrazně menší dopad a toto právo je v některých otázkách v přímém rozporu s právem římským.

Církevní právo z římského práva převzalo řadu institutů, přesto lze říci, že se je tvořeno na dosti odlišných principech. Ostatní právní systémy (arabský, hebrejský atp.) stojí na odlišných základech a jejich vývoj probíhal jinou cestou. Zajímavé je, že římské právo výrazně zasáhlo do dějin práva v jihoafrických zemích.

Za největší příspěvek Římanů k právu se dodnes považuje vynález profesionálních právníků.

Vývoj římského práva

Jeho dlouhý vývoj byl ovlivně politickou situací. Římská říše prošla velmi složitým vývojem, který začíná dobou pod etruskou nadvládou, kdy vládli králové a Řím byl městským státem, přes postupné rozšiřování v době republiky až po vytvoření supervelmoci v době císařství. Každá z těchto epoch měla jiné potřeby a vyžadovala po právu, aby na ně reagovalo.

S vývojem samozřejmě přicházela řada změn a specializací, které římské právo rozdělily na několik částí, jež spolu souvisely, ale zabývaly se každá jiným druhem práva. Je zřejmé, že v právu nelze vymezit ostrou hranici mezi těmito jednotlivými obory.

Obyčejové právo

Římský právní systém, stejně jako většina ostatních, se vyvinul z obyčejového práva (mos maiorum). To bylo nepsané a platilo mezi obyvateli již před vytvořením státu. Zvykové právo úzce souviselo s náboženskými představami a bylo považováno za projev vůle bohů, nalezneme v něm proto i tresty sakrálního charakteru jako např. prokletí, propadnutí pachatele božstvům apod. Vzhledem k výše uvedenému je logické, že prvními vykladači a soudci se stali kněží (pontifikové). Tyto zákony vyjadřovaly ve svém principu morální kodex tehdejší společnosti a trest se odvíjel od místních poměrů a stavu společenství. Na zavedení obyčejového práva do psaných právních systémů je nutno splnit několik podmínek, které v římské říši splněny byly. Mezi nejzákladnější patří longa consuetudo, tj. jeho dostatečně dlouhé fungování (v Římě fungovalo až do 5. století př. n. l.) a opinio necessitatis, tj. názor, že jde o nutná opatření (tento názor byl v Římě velmi silný). V tomto právu se prolínaly dva základní systémy: fas, který řešil vztahy člověka a bohů, a ius, který řešil vztahy lidí. Vzhledem k praktickému založení Římanů se rozvíjelo především ius.

V době královské již zákony (podle římské tradice) vydával král. Říkalo se jim leges regiae (tj. královské zákony). S tímto systémem je spojeno jedno zajímavé falzum (či spíše omyl). Vzhledem k tomu, že zákonů mělo být značné množství, měl si pontifex maximus Papirius pro vlastní potřebu udělat soupis některých z nich. Tato dnešními slovy „sbírka zákonů“ byla nazvána Ius civile Papirianum. Ve skutečnosti však pochází z období republiky. O tom, zda král ústně vydával či nevydával nějaké příkazy, které nabývaly podoby zákonů, nepanuje shoda, ale zdá se být pravděpodobné, že král a později i aristokracie nějakým způsobem zasahovala do tehdejšího zvykového práva. Tvrzení, že šlo o zákony tak, jak je chápeme dnes (nebo jak je chápali Římané již v době republiky), je však nemožné; římská tradice jim připisovala psanou formu, což rovněž neobstojí.

Pravděpodobná představa tehdejšího zákonodárství stojí na předpokladu, že král spolu se senátem připravil návrh zákona, o němž se pak hlasovalo v lidovém shromáždění. Král byl nejvyšší reprezentant státu vůči bohům i zahraničí, měl trestající pravomoc. Římské krále nelze chápat jako neomezené vládce či despoty, král byl pouze nejvyšší představitel moci.

Již v této době byl položen základ společenské organisace: pán je výše než otrok, otec výše než děti a manžel výše než manželka. Žena nebyla považována za způsobilou k právnímu jednání. Tento stav římské právo nikdy nezrušilo a ani se o to nikdo nepokoušel. Pokud se v římském právu hovoří o rovnosti, je myšlena rovnost občanů či institucí.

Právo v období republiky

Po konci království (nejčastěji se udává rok převzatý z římské tradice 510 př. n. l.) se změnil nejen politický systém, ale i způsob tvorby zákonů. Již počátkem tohoto období se ustálil systém volených úředníků, mezi nimiž platil princip kolegiality, což znamenalo, že se museli dohodnout všichni úředníci, neboť kterýkoli z úředníků měl právo vetovat to, s čím nesouhlasil (ius intercessionis).

Volba úředníků a nespokojenost s nimi vytvořily tlak na sepsání zákonů, kdy především plebejci žádali, aby se se zákony mohli seznámit všichni. To vedlo ke vzniku zákona dvanácti desek (Leges XII (duodecim) tabularum; 449 př. n. l.), tento krok lze považovat za počátek římského práva. Nejednalo se o plnou kodifikaci zákonů, ale o sepsání sporných částí a jednotlivých principů. Obsahem zákona bylo právo soukromé (hmotné i procesní) a právo trestní. Základní zásadou, která byla zdůrazňována, je nedotknutelnost vlastnictví. Z našich znalostí tohoto zákona vyplývá, že svobodní občané si před zákonem byli víceméně rovni. V teorii římského práva tento zákon platil až do konce. Již zde byly definovány zásady, od kterých římské právo nikdy neustoupilo: právo dědické bylo zaměřeno na patria potestas, tj. otcovskou moc. Byli preferováni mužští potomci schopní založit rodinu. Obligační právo dávalo věřiteli moc nad osobou dlužníka (ta se časem velmi zmírnila). Pro obligaci byla primární vynutitelnost majetkovou exekucí. V římské rodině byl držitelem práv otec rodiny, který měl nad manželkou a potomky výlučnou moc. Právo je zde v typicky raném stádiu, tj. trest je považován za pomstu, ale má odpovídat míře provinění. Tento zákon jako první omezil moc pontifiků.

Po sepsání tohoto zákona lidová shromáždění téměř přestala do tvorby zákonů zasahovat, jimi přijaté zákony (leges) neměly na právo téměř žádný vliv. Zákony nejčastěji vznikaly z činnosti úřadů bez legislativních kompetencí. Tyto zákony rozvíjely zákon dvanácti desek a reagovaly na nové situace. Nejaktivnější byl úřad pontifika, jehož vyhlášky daly základ pozdějšímu ius civile. Zhruba 150–200 let po vydání zákona dvanácti desek se hybnou silou římského práva stala pontifikální interpretace a komiciální legislativa.

Roku 367 př. n. l. (rok je odvozen z římské tradice) byl založen magistrát (úřad) městského praetora, který zlomil moc pontifiků. Postupně se praetoři stali nejvyššími představiteli soudní moci (je potřeba si uvědomovat, že se nejednalo o soudní moc tak, jak je chápána dnes). Mohli např. povolit konání pře, aniž se opírala o civilní právo. Dávali pokyn k rozhodnutí proti platným normám. Tím tato funkce nabyla významný vliv na vývoj soukromého práva. Praetor zcela ovlivňoval první fázi soudního řízení, tzv. ius in iure. Pokud to považoval za vhodné, mohl ius civile opravit nebo doplnit o vlastní normu. I pro praetory platil ius intercessionis, který zabraňoval mimořádným excesům. Pravomoc praetorů zasahovala do celého civilního soudnictví a zčásti i trestního. Byli garanty ochrany práva podle zákona dvanácti desek a zvykového práva. Praetoři nebyli soudci, nýbrž garanti správného průběhu procesu. V trestním soudnictví Senát praetorům nařizoval sledovat některé spory (quaestiones extra ordinem). Ve 2. století př. Kr. byly založeny quaestiones perpetuae, tj. stálé soudní dvory, kde působili ve funkci předsedy.

Praetoři byli voleni centurijním směnem a za císařství Senátem. Praetor byl volen vždy na jeden rok a po zvolení vydal praetorský edikt, tj. jakési závazné prohlášení, kde stručně definoval jak bude svého úřadu užívat. Tyto edikty na sebe postupně začaly navazovat, protože praetoři logicky používali části, které se v minulých obdobích osvědčily. Pak se nazvaly ediktem přenosným. To nakonec vedlo k vytvoření souborů nových norem – ius praetorium (právo praetorské). S činností městských praetorů souvisela i činnost praetorů kurulských, což byly praetoři starající se o tržiště. Do jejich kompetence spadaly trhy, tj. nákup, prodej a kvalita zboží (za zboží je v tomto smyslu považována především věc, otrok či zvíře, tj. to s čím lze na trhu zákonným způsobem obchodovat). Původně byl praetor jeden, k jejich maximálnímu rozšíření došlo za Augusta, kdy jich bylo dvanáct, po omezení jejich moci byl jejich počet ještě zvýšen na osmnáct.

Kolem roku 250 př. n. l. (pravděpodobně krátce poté) vznikl úřad praetora cizineckého (praetor peregrinus). To si vynutila politická situace, neboť v rozrůstající říši přibývalo cizinců, rozvíjel se obchod, především zahraniční, atd. Rozdíl mezi ním a praetorem městským byl pouze v tom, že do zahájení jejich činnosti neexistovalo k této problematice nic než zvykové právo a tak tito praetoři vlastně tvořili, pomocí ediktů provinciale, právo nazvané ius gentium. Na tvorbě tohoto práva se dále podíleli místodržící jednotlivých římských provincií, kteří vydávali edictum provinciale.

Roku 304 př. n. l. byla písařem Gneem Flaviem (pravděpodobně šlo ale o úmysl jeho zaměstnavatele, právníka jménem Appus Claudius Caeca) sepsána sbírka, ve které jsou vysvětleny situace plynoucí z kompetence pontifiků.

V roce 286 př. n. l. vyšel zásadní zákon lex Aquilia, který lze pokládat za základ práva odpovědnosti za škodu.

A konečně roku 254 př. n. l. se nejvyším pontifikem (pontifex maximus) stal Tiberius Coruncanius, ten umožnil přístup veřejnosti na porady pontifiků. Tím pontifikové zcela ztratili kontrolu nad světským právem (ius) a stali se autoritami pouze v právu božském (fas). Prakticky od tohoto roku se každý Říman mohl stát právníkem. Toho využili především politici a lidé z vyšších vrstev. Tím začíná v římském právu období označované jako klasické.

Právo za vlády císařů

Po přeměně republiky v principát se radikálním způsobem změnilo rozložení moci; volené orgány vyjma praetorů přišly o pravomoc zasahovat do práva zcela. Senátu zůstalo právo vydávat zákony, ale ten se brzy stal pouze nevýznamným prvkem pro forma potvrzujícím císařovy návrhy. Ve 3. století mu byla tato moc odebrána zcela. Nejdéle svoji moc udrželi praetoři, ale i jejich moc byla postupně omezována a v průběhu vlády císaře Hadriana byly z tvorby zákonů vyloučeni zcela. Toto vyloučení vycházelo ze zákona nazvaného Edictum perpetuum Hadriani, který sestavil Salvius Julianus a který byl závazný pro další činnost magistrátů.

Prakticky jedinou zákonodárnou mocí se staly principia, tj. nařízení císařů. Císař se zároveň stal nejvyšším soudcem, to znamenalo, že mohl zasáhnout do jakéhokoliv sporu. Mohl tak učinit nejen přímo, ale i pomocí nařízení každému úředníkovi, jak má postupovat. Tyto císařské pravomoci byly zpočátku pouze součást jeho úřadu, tzn. že mu toto právo bylo pouze svěřeno. Později se toto právo stalo součást jeho „božství“, císař pak zákony nevydával z moci úřadu, ale ze své vlastní moci a schopnosti. To císaře postavilo výše než zákon, neboť on byl principem zákona.

Kolem roku 300 došlo k velkým změnám, vláda se změnila na dominát (což byla prakticky samovláda císaře) a ediktem milánským došlo ke zrovnoprávnění křesťanství. Tyto změny způsobily obrovský úpadek práva i právnické literatury, proto hovoříme o vulgarizaci práva.

Jediným zdrojem práva se staly leges generales tj. císařská nařízení. Ta začala platit poté, co byla publikována, tzn. zákon byl oznámen Senátu nebo vydán ve formě ediktu. Po rozdělení říše na dvě části stačilo oznámení v jedné části říše. Teprve od roku 429 bylo potřeba oznámení v obou částech. Těchto nařízení bylo velké množství, mají nízkou právní kvalitu, netvoří smysluplný kompaktní celek a je patrná neexistence cíle. Právní věda přestala právo rozvíjet. Právě z těchto důvodů začalo být nutné právo kodifikovat. Kodifikací se rozumí jednak snaha sebrat a shrnout právní předpisy vydané císařem a jednak snaha vytvořit rozumné výtahy z klasických právníků. Takto vznikl Codex Theodosianus, který uspořádal císařské leges generales od Konstantina, ačkoliv měl původně výrazně vyšší ambice. Stal se dílem, ze kterého do 11. století čerpala své znalosti o římském právu celá západní Evropa.

Roku 534 byl vydán Codex Iustinianus repetitae praelectieonis (známější se však stal názvem celé sbírky Corpus iuris civilis, často označováné jen jako CIC, tzn. soubor občanského práva). V krátké době pak Justinián vydal ještě několik, zpravidla řecky psaných sbírek. Tyto sbírky jsou známy jako novellae leges. Později byla sbírka Novellae připojena k Corpus iuris civilis, avšak nemá úřední sankci. Tento kodex ovlivnil byzantské (např. Procheiron (879)) a evropské právo, byl základem recepce římského práva.

Systém ústavního práva

Ústavní právo Říma nikdy nebylo kodifikováno, ani římskými právníky vědecky zpracováno. Proto ho známe pouze z historických dokladů a především z politické praxe.

Uspořádání společnosti

Každý právní systém vychází z určitých morálních a principiálních hodnot. Pro pochopení právního fungování je nutné vědět na jakých základech je systém položen a jaká byla nepřekročitelná tabu společnosti. Základem římské společnosti byl genus, tj. rod. Vůdčí osobností rodu byl princeps gentis. Římské právo, které vycházelo ze zákona dvanácti desek, považovalo rod za kolektivní subjekt, který vlastnil nemovitý majetek. Toto pojetí vycházelo z doby vzniku prvních zákonů, kdy římská společnost byla velmi nevyspělá a zemědělství v ní hrálo dominantní roli. Na rod navazovala curia, v jejímž čele byl curio. Deset kurií tvořilo tribus, tj. kmen (původně byly tři kmeny: Ramnes, Tities, Luceres). Nejvyšším orgánem byla tzv. comitia curiata, tj. lidové shromáždění. Kurie zde byla zastoupena právě jedním hlasem, její jednání řídil pontifex maximus či rex sacrorum. Comitia curiata neměla zvláštní rozhodovací pravomoci, ale její přítomnost byla u velkých náboženských obřadů, vyhlašování zákonů a nejdůležitějších jednání nezbytná — bez ní tyto akty nebyly uznány bohy a nemohly nabýt platnosti. Účastník musel být muž schopný vojenské služby.

Organizace společnosti

Významným orgánem, který měl zpočátku pouze poradní funkci, ale velký politický vliv, byl třistačlenný senatus, tj. Senát. Jeho členové původně byli princeps gentis. Za republiky se členem Senátu mohl stát jen ten, kdo ukončil magistraturu. Postupně se do Senátu dostávali velmi kvalitní lidé a konzulové se s ním začali radit o významných problémech. Nakonec se Senát stal tvůrcem zahraniční politiky římské říše. Mimo to měl hlavní vliv na státní finance.

Rex, tj. král, měl nejvyšší moc, v původní římské společnosti tato funkce nebyla dědičná, ani volená, ale byl jmenován na základě velmi složitých náboženských zvyklostí. Předpokládalo se, že je prostředníkem mezi lidmi a bohy a měl magickou moc. Podle římské tradice vydávali králové zákony leges regae. Pravomoci těchto králů byly ve skutečnosti spíše malé, za vlády Etrusků tato pravomoc značně posílila. Král stál v čele pontifiků. Po rozpadu královské moci, přešla moc krále na republikové orgány. Největší část moci získal magistratus. Jeho nejvyššími úředníky byli dva konzulové (consules, původně označováni jako praetores maiores), kteří fakticky nahradili krále. Konzulové byli v naprosto stejném postavení bez specializace, byli nejvyššími vojenskými veliteli. Je samozřejmé, že se vzrůstající mocí Říma přibývaly i povinnosti konzulů.

V průběhu 5. století př. n. l. došlo k proměně společnosti, která rozbila rodovou společnost a vytvořila majetko-územní organizaci s výsadním postavením nejbohatších občanů. To vedlo k vytvoření tribunního lidové shromáždění tribun a centurií, ta pak zcela pohltila význam kurijního shromáždění. Podle římské tradice tento systém zavedl, resp. reformoval král Servius Tullius.

Comitia centuriata byla organizována podle peněžního censu. Svolat ji mohli nejvyššími úředníci (konzulové nebo praetoři). Mezi její pravomoci patřilo přijímání nových zákonů, volení nejvyšších státních úředníků, rozhodování o vyhlášení války, dále byla odvolávací instancí hrdelních zločinů a směla udělit státní občanství. S rozšiřující se mocí Říma logicky ztrácela na významu, neboť její rozhodování bylo pro větší územní celek nepružné a velmi nevhodné. Právo hlasovat měli pouze muži s právem nosit zbraň (tj. od 17 do 60 let)

Comitia tributa byla lidovým shromážděním podle okresů a její pravomoci nebyly velké, volila nižší úředníky (kvestory a édily), schvalovala zákony a fungovala jako odvolávací komise při odsouzení k pokutě.

Později vznikla ještě concilia plebis, tj. plebejské hromady, kde se volili plebejští úředníci a soudily nevýznamné přestupky. Jejich rozhodnutí byla závazná nejprve pouze pro plebeje, zákonem Lex Hortensia získaly jejich rozhodnutí plnou platnost.

Comitia tributa, comitia centuriata a concilia plebis byla nejvyšším orgánem římského státu a reprezentovala všechen populus Romanus. Občané zde hlasovali ústně s rozhodující nadpoloviční většinou. Projednávat se mohly pouze návrhy, které dal magistrát. Každé rozhodnutí schvaloval (auctoritas patrum) senát. Tento systém byl výrazně výhodnější pro bohatší vrstvy.

Římané mohli ustanovit i mimořádné sbory se zvýšenou pravomocí (např. tresviri, quattuorviri), takový sbor pravděpodobně vypracoval zákon dvanácti desek.

Úředníci

Úředníci byli lidovým shromážděním voleni na jeden rok, výkon funkce byl čestný, tj. bezplatný. U úředníků platilo ius intercessionis.

Nejvyššími úředníky byli dva konzulové, v krizi byl jedním z konzulů po dohodě se senátem jmenován dictator. Ten měl do doby než pominulo nebezpečí maximálně však šest měsíců téměř neomezené pravomoci. V tomto období nebylo možno využít mnoha běžných práv (např. právo odvolání se k lidovému shromáždění). Konzulové byli nejprve voleni pouze patriciové, lex Licinia roku 367 př. n. l. stanovil, že jedním konzulem bude plebejec a druhým patricij.

V polovině 4. století př. n. l. vznikla funkce censores. Jak se k této funkci došlo je předmětem sporů a existuje na to několik teorií. Censor byla funkce bez impéria, ale právo intercese vůči nim neměl nikdo. Tato funkce byla považována za vrchol politické kariéry. Censoři prováděli rozřazení do centurií a tribuí. Dále se zabývali cura morum, tj. mravním a rodinným životem občanů s právem ukládat tresty. Dále zasahovali do financí např. zadávali veřejné zakázky, pronajímali státní pozemky.

Moc úředníků (diktátora, konsulů a praetorů) se opírala o imperium, což bylo území, kde zastupovali nejvyšší vládní moc (velení vojsku, coërcitio, tj. pravomoc soudit zločince, ius agendi, tj. svolávání lidových shromáždění či senátu, a iurisdicio, tj. nejvyšší soudní moc, právo uplatňovat spravedlnost). Imperium praetorů určoval los. V samotném Římě (domi) byla tato imperia omezena, ale za jeho hradbami (militae) bylo prakticky bez omezení. V době republiky se mimo území domi, římským právem předpokládal neustálý válečný stav.

Tyto vyšší magistratury se zabývaly i právem procesním, rodinným, sousedským, dědickým, obligačním, trestním a právem správním. Mimo vyšší magistratury působilo i značné množství magistratur nižších, ty volila comitia centuriata a comitia tributa (resp. comitia leviora). Taktéž se jednalo o funkce bezplatné s ius intercessionis. Jejich moc byla obdobná magistrátům vyšším, leč bez imperia. Jednalo se o tyto úředníky: Quaestores – ti se zabývali quaestores parricidii, tj. hrdelními zločiny, spravovali pokladnu v Saturnově chrámu (quaestores aerarii) a doprovázeli konzuly do války, kde vedli polní pokladnu, rozdělovali kořist (quaestores militares). Jejich počet se měnil podle povinností, které tento úřad vykonával.

Aediles curules a aediles plebis byli úředníci vykonávající policejní službu, dohlíželi na pořádek v ulicích a tržištích. Aediles curules měli i soudní pravomoc v záležitostech trhu. Aediles plebis nebyli významným úřadem a později se stali pomocníky nové funkce tribuni plebis, tj. tribunů lidu.

Plebejské shromáždění volilo čtyři tribuny (tribuni plebis), později jejich počet stoupl na deset, ti měli chránit zájmy plebejů (ius auxilii). Později byly jejich pravomoci dále rozšířeny o právo zrušení opatření magistráta namířené proti některému plebejovi (ius intercedendi). Nakonec získali dokonce i o právo ukládat pokuty a zatknout obviněné z politických zločinů (ius coërcendi). Svolávali comitia centuriana a concilia plebis, kterým předsedali. Neměli žádnou pozitivní pravomoc a neměli impérium. Byli však osobně nedotknutelní (sacrosancti).

Vyšší i nižší úředníci měli k dispozici pomocný personál (apparitores).

Co se možnosti stížnosti na magistráta týče, platila zásada dodatečné odpovědnosti a stížnost na něj bylo možno podat až po uplynutí jeho volebního období. Tento systém měl řadu výhod i nevýhod, nespornou výhodou byla nemožnost magistra ovlivňovat stížností. Na konsula byla minimální věková hranice 43 let a na praetora 40. Každý kandidát musel mít protikandidáta.

Koncem období republiky jsou již patrné tendence vedoucí k oslabení demokracie se snahou o císařský systém. Nejednalo se o názor, který by neměl své odpůrce i příznivce. V raném císařství a pozdní republice se projevila řada snah o narušení držby moci. Mezi právníky probíhala řada sporů, kdy větší část významných právníků stála na straně republiky. Je pravdou, že tehdejší demokracie selhávala a že římský způsob zajišťování moci se dostal do těžko řešitelných problémů. Nutnost právně-politických reforem se ukázala již při sérii občanských válek, ale radikální průlom uskutečnil až Augustus. Tím vytvořil formu vlády nazvanou principát. Názory na principát se nutně různí, právně se však jednalo o pokračování republiky. Novým hybným prvkem se stal Augustus, když se dostal do funkce princeps, tato původně čestná jinak bezvýznamná funkce se pod jeho vedením proměnila v nečekaně silnou funkci. To bylo způsobeno neschopností mu politicky konkurovat a krizí systému. Augustus svou moc opřel o tribuniciu potestas, čímž získal osobní nedotknutelnost, později i právo postupovat proti magistrátům a především právo řídit a svolávat shromáždění občanů a Senát, dále se získal imperium proconsulare, což mu zaručilo velení armády a její kontrolu, dále pak postavení nadřazené místodržícím v provinciích. Toho samozřejmě využili jeho nástupci k dalšímu rozšiřování moci až se senát a všechny ostatní politické funkce dostaly do role císařských úředníků. Tím postupně došlo k prolomení principů římského právního systém a vznikl tzv. dominát, kde již císař vládl zcela sám.

Rozdělení římského práva

Zatímco Gaius dělil římské právo do dvou větví (ius civile jako suma práva uznaného státem a ius gentium jako právo společné všem lidem), Ulpianus a další jej dělili do větví tří: kromě ius civile a ius gentium uznávali též ius naturale, které bylo společné všem živým tvorům (tedy i zvířatům). Ulpiánův přístup byl později převzat Justiniánem a zahrnut do jeho Učebnice práva.

Vzhledem k ve starověku panující personalitě práva platilo ius civile jako právo výlučně římských občanů, cizinci (nazývaní hostes, nepřátelé) nebyli ve staré době na území římského státu chráněni nijak, teprve postupnou konsolidací poměrů vznikl pojem peregríni (lidé přespolní, "per agros venuti") a začala jim být připisována určitá práva. (Tuto činnost reguloval cizinecký praetor, jehož funkce vznikla 242 př. n. l.)

Římské ius civile se skládalo z vlastního ius civile v nejužším smyslu a ius pontificium či ius sacrum. K tomuto dělení se též používala slova ius a fas. Zatímco fas reguloval "vztahy mezi člověkem a bohy", ius bylo právo výlučně lidské, řešící uspořádání společnosti a praktické záležitosti mezi lidmi. Vzhledem k tomu, že v nejstarších dobách právo těsně přimykalo k náboženství a bylo odvozováno z náboženských představ, řada činnosti (např. testamenti factio, oprávnění vydávat testament), měla sakrální charakter a byla rozhodována pontifiky. Až v pozdější době (od 3. stol. př. n. l.) začalo ius civile převládat a ius sacrum bylo odkázáno regulovat jen věci týkající se kultu.

Vlastní římské právo (iura) se skládalo z různých typů právních norem. Gaius vyjmenovává leges (královské zákony, později zákony přijímané lidovým shromážděním), plebiscita (přijímaná plebejskými shromážděními), senatus-consulta (nařízení senátu), constitutiones Principum (principovy konstituce), edikty těch, kdo mají ius edicendi (právo vydávat edikty) a responsa prudentium (odpovědi právníků na právní dotazy). Cicero k tomu ještě řadí mos (zvyk).

Vlastnické právo

Vlastnické právo bylo v Římě základním stavebním kamenem práva a bylo velmi propracované. Bylo neomezené, resp. omezené jen vlastnickými právy ostatních (sousedské právo). V Římě byla známa i elasticita práva, tzn. došlo-li k omezení, které skončilo toto právo samo nabylo původní podoby.

Věcná práva se označovalo jako iura in re, jejich ochrana pak jako actiones in rem. Vlastnické právo bylo absolutní a z jeho působení bylo možno vyloučit každého, kdo k dané věci neměl oprávnění. Vlastnictví bylo chápáno jako právní panství, tj. bylo všeobecné, přímé a výlučné, jeho předmětem byly věci hmotné (včetně otroků), někdy i některá práva (výhody). Označováno bylo jako proprietas či dominium. Vlastník věc fyzicky ovládal, tj. držel; mohl věc jakkoli užívat, těžit z ní a mohl ji i zničit (ius possidendi a ius utendi).

V této oblasti Římané vynalezli spoluvlastnictví, kdy k jedné věci existovalo více vlastnických práv, vyjádřených zlomkem (pars quota).

Druhy vlastnictví

1. kviritské vlastnictví (dominium ex iure quiritum) bylo určeno jen římským občanům
2. ager publicus, tj. státní pozemky
3. provinční půda, povinnost platit stipendium či tributum
4. bonitární vlastnictví

Ochrana vlastnictví

Ochrana vlastnictví probíhala u každého jinak. V zásadě lze tvrdit, že kupec nebyl velmi dlouho chráněn proti třetí straně. Kviritské vlastnictví bylo chráněno reivindikací (vindikací), v případě sporu původně obě strany prokazovaly svůj nárok, později žaloval nedržící vlastníka a měl prokázat své právo. Prohrál-li dosavadní vlastník musel věc vydat, nebo za ní zaplatit, až v justiniánském právu je pouze vydání věci.

V případě sporu o nedělitelné věci (stádo) se prokazovalo vlastnictví nadpoloviční většiny.

Římané neznali zbytečné průtahy, neboť nedostavil-li se odpůrce k soudu, věc připadla žalobci.

Řím rozdělil držitele na držitel bonae fidei (v dobré víře), ten ručil jen za škody způsobené jím, a držitele malae fidei (ve špatné víře), ten ručil i za náhodu. Náhradu za náklady na zlepšení věci mohl požadovat jen držitel v dobré víře, na náhradu nutných nákladů měl nárok i držitel ve špatné víře, nikoli však zloděj.

Velmi důležitá pro vývoj práva byla cautio damni infecti, tj. záruka proti hrozící škodě; záruku poskytoval majitel, zástavní věřitel atp., mohl ji nařídit magistrát.

Ochranu držby řešily praetorské interdikty, které chránily držbu jako faktický stav, a byly na straně poslední klidné držby, byla-li získána právem. Podle funkce existovaly dva druhy interdiktů.

Držba

Držba (possesio) byla chápána jako faktická a všeobecná moc nad věcí. K jejímu splnění byly vyžadovány animus possidendi (úmysl věc držet) a corporalis possesio (fyzicky ji ovládat). Držba byla projevem vlastnického práva; byl-li vlastník a držitel odlišný, jako samostatný právní jev. Pak bylo nutné mít k věci věcné právo (např. pronájem)

Animus possidendi byl nezastupitelný, corporalis possesio byl zastupitelný, např. otroci ovládali majetek pro otce rodiny.

Naturalis possesio (držba přirozená) nebyla považována za držbu a nebyla tak chráněna. Jednalo se o detenci (faktický stav).

U držby se vyjma držitelem bona fidei a malae fidei, rozlišovala ještě possesio iusta (držba spravedlivá) a possesio iniusta (nespravedlivá). V justiniánském právu byla novinkou quasi possesio neboli iuris possesio, tj. držba práva.

Držbu bylo možno získat i v zastoupení, ztráta držby byla definována buď jako corpore (držitel ztratil možnost věc fyzicky ovládat), animo (držitel věc nechce ovládat), zánikem věci nebo smrtí.

Nabývání vlastnictví

Vlastnictví šlo v Římě nabývat prakticky velmi podobně jako v pozdějších právních systémech se rozlišoval originární a derivativní způsob nabytí.

Derivativní

1. Mancipaci (mancipatio), tzv. z ruky do ruky (výměna zboží za peníze). Jedná se o nejstarší a nejoblíbenější způsob směny. Byla nutná účast pěti svědků a vážného (libripens). Mancipace platila ihned, nesměla obsahovat podmínky ani lhůty a nebylo možné provádět ji v zastoupení.
2. Tradici (traditio), neformální, kauzální převod vlastnického práva. Tento způsob byl často využíván. V justiniánském právu se stala jediným způsobem převodu vlastnického práva mezi živými lidmi. Věc mohl převést jak vlastníkův zástupce, tak zástavní věřitel. Koupě a prodej, darování, věno, úvěr, atp. Nelze použít pro nájem, úschovu atp.
3. Injurecese (in iure cessio), konala se před magistrátem a byla jednostranným uplatněním vlastnického práva. Jednalo se o málo využívaný způsob.

Dále existovaly zvláštní způsoby derivativního nabytí vlastnického práva např. z válečné kořisti, majetek dlužníka státu; zpravidla šlo o prodej pomocí veřejné dražby.

Originární

1. Vydržení, vyplývá již ze zákona dvanácti desek, pro pozemek jde o lhůtu dvou let, pro movité věci pak jeden rok. Vyloučeny byly věci kradené. Později byl dodán ještě požadavek spravedlivého důvodu a dobré víry u držitele.
2. okupace, věci ničí, věci opuštěné svým majitelem a věci nepřátelské.
3. Nález pokladu, tj. věci skryté, o jejímž vlastnictví neexistuje právní vědomí. Takové věc se dělila rovným dílem mezi nálezce a vlastníka pozemku, na němž se poklad nacházel. Pokud byl poklad hledán bez vědomí vlastníka, připadal celý vlastníku pozemku.
4. Akcese (přírůstek), spojení dvou věcí, z nichž jedna ztrácí samostatnost a stává se součástí druhé.
5. Specifikace, vlastnictví nabyté zpracováním materiálu (např. socha z kamene), majitel materiálu měl právo pouze na náhradu materiálu, nikoli na dílo.

Věcná práva k věci cizí

Římané znali i věcná práva k cizí věci (iura in re aliena, která dávala oprávněné osobě právo zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, jejímž nebyl vlastníkem. Tato práva byla nazývána servitutes, tj. služebnost. Ta vznikala pouze k věci cizí.

Lze je rozdělit na:

1. Polní služebnosti, tj. např. právo cesty
2. Domovní služebnosti, např. právo prorazit v cizí zdi okno.
3. Zakazující služebnosti, např. právo zakázat stavbu která by bránila přístupu světla.
4. Ususfructus (právo používací), tj. právo užívat cizí věc a těžit její plody. Služebník se o věc musel starat, část plodů vynakládal na udržení věci v původním, nezměněném stavu, nemohl ji tedy ani zlepšit. Byla časově omezena, zanikala nejpozději smrtí oprávněného, nemohla být převáděna.
5. Habitatio, právo užívat byt v cizím domě
6. Operae, právo užívat cizího otroka či zvířete.

Ochrana služebností byla prováděna věcnými žalobami a praetorskými interdikty.

Služebnosti Římané striktně oddělovali od zástavního práva, které bylo také věcným právo k věci cizí, za účelem jistoty věřitele, že dojde k naplnění pohledávky. Toto právo mělo zajišťovací a uhrazovací funkci. Zástavní právo bylo nedělitelné a zastavit bylo možné každou věc, kterou bylo možno prodat a bylo s ní zastaveno vše, co k ní náleželo i přibylo. Zástavcem mohl být vlastník. Zástavní právo zanikalo zánikem pohledávky, nebo zástavním prodejem věci. Dělilo se na:

1. Zástavní právo ruční, věc byla odevzdána věřiteli, ten ji ovládal jako držitel.
2. Hypotéka, věřitel mohl vyžadovat vydání věci teprve, při neuspokojení jeho pohledávky

Zástava byla buď propadná, tu si věřitel ponechal, nebo prodejná, věřitel ji prodal a nadbytek dal dlužníkovi.

Římské právo znalo i pojem obligace, ke každému právnímu úkonu byla zřizována smlouva, která musela splňovat určité náležitosti. Římané si byli vědomi i takových problémů jako byly úroky, depozitum, či pojištění (např. fenus nuticum tj. námořní havarijní pojištění) tyto problémy řešily pomocí smluv, což vedlo k tomu, že problematika římských smluv je velmi složitá a rozsáhlá. V zásadě existovaly smlouvy o půjčkách, koupi a prodeji, trhové. Některé smlouvy mohly obsahovat podmínky. K většině smluv bylo zapotřebí svobodné vůle obou stran a jednání v dobré víře. Proti obecnému přesvědčení mohly vznikat i smlouvy s otroky, složitější problematika byla u smluv mezi otroky. Byla známa i societas, tj. smlouva většího počtu lidí, kteří se spojili za určitým účelem. Velmi využívaná byla i příkazní smlouva (mandatum), tj. smlouva o zařizování cizích věcí, s takovouto smlouvou byla často spojena plná moc. Již v římských smlouvách platilo, že člověk nemohl koupit vlastní věc, cena musela být vyjádřena v penězích a nemusela odpovídat tržní hodnotě věci. Prodávající ručil jak za vady právní tak za vady faktické. Se smlouvami souviselo i dědické právo, protože v římském právu, byla řádně sepsaná závěť nedotknutelná. Pokud závěť neexistovala, existovalo pořadí dědických nároků (to se v průběhu dějin římské říše několikrát změnilo). Dědictví bylo možno odmítnout.

Trestní právo

Je samozřejmé, že trestním právem byly stíhány stejné zločiny jako dnes loupež, krádež, vražda, podvod atd. Tresty však nebyly stanoveny způsobem jakým jsou stanoveny dnes, ale hlasovalo se o nich.

Trest smrti se udílel především za velezradu (to platilo především pro politiky, velezradou bylo i navádění nepřítele proti Římu, i vydání římského občana nepřátelům), za jakýkoli fyzický útok na tribuna lidu, dále pak za vraždu, podplácení voličů (crimen ambitus), provozování magie. Zajímavé je, že trest smrti byl obvyklý i za zradu klienta a falešné (křivé) svědectví. Všechny tyto zločiny byly trestány stětím, vyjma křivého svědectví, to bylo trestáno svržením z Tarpejské skály. Trestem, původně obecným a později vyhrazeným pro otcovrahy, byla Poena Culeii - zašití do pytle s kohoutem, psem, hadem a krysou s následným svrhnutím do Tibery. Říman na římského občana nesměl vztáhnout ruku a proto vznikla funkce státního otroka - popravčího, jež se nazýval carnifex. Při každém zločinu mohl římský občan využít práva Ius exilii, pokud ho žalovaný využil před započetím sčítání hlasů odešel do vyhnanství, tím ztratil římské občanství, majetek a možnost návratu, při pokusu o návrat mohl být kýmkoli zabit. Zajímavostí je, že Augustus zavedl za banditismus a pirátství (počítána byla i loupež při ztroskotání lodi) trest předhození dravé zvěří, bez možnosti využít ius exilii.

Ostatní, méně závažné trestné činy, byly trestány pokutou nebo vězením kromě běžných zločinů (krádež, podvod) byla trestána např. i lichva, hazard.

Vojenské trestné činy (zejména prodej zbraní nepříteli, zběhnutí atp.) byly taktéž trestány smrtí, který byl prováděn ukamenováním, či utlučením. Méně závažná provinění se v římské armádě trestala např. nepočítáním až několika let vojenské služby, menším přídělem stravy, kořisti. Zajímavé je, že Římané neznali trest ztráty hodnosti.

Proces

Proces v antickém Římě probíhal velmi odlišně od způsobu procesu na který jsme zvyklí z dnešní doby. Odlišnosti mezi civilním a trestním procesem byly značné.

Civilní proces

Řím neměl žalobce, proto museli občané přednášet své případy sami za sebe. U velkých případů většinou vystupoval nějaký politik. Do vytvoření stálých soudních dvorů byl soudce zpravidla soukromá osoba (iudex privatus), podmínkou bylo římské občanství a mužské pohlaví. Obě strany dostali seznam soudců (album iudicum) a shodli se na soudci (recuperatores). Pokud se na žádném jméně neshodli, museli přijmout posledního na seznamu. U velkých procesů bylo soudců pět, strany vybrali sedm soudců a z nich se losem vybrala pětice. Jelikož soudce nebyl právník, mohl se s právníkem o problému radit. Pokud si ani na konci sporu nebyl, jist mohl nevynést rozsudek s odůvodněním, že řešení případu je nejisté. Pro každý druh sporu existovala lhůta, do které musel být rozsudek vynesen. Tato procedura u stálých soudních dvorů postupně zmizela.

Soudního řízení mělo dvě etapy, nejprve proběhlo tzv. ius in iure, kde obě strany přednesli své žádosti (resp. namitky) před praetora. Ten prozkoumal jestli je nárok žalobce oprávněný, tj. zda má oporu v zákonech, pak povolil, případně zamítl další řízení. Zároveň rozhodl do jaké oblasti práva tato kauza patří a podle čeho bude rozhodována. K praetorovi si lidé mohli vzít advokáty, kteří pak s praetorem našli nějaké řešení, když obě strany souhlasili byla věc podstoupena do druhé fáze. Ta se jmenovala apud iudicium (před soudem), probíhala po krátké pauze a soudce zde vynesl rozsudek, ten byl závazný a vymahatelný.

Trestní proces

Původně se trestní právo řešilo před komiciemi (lidová shromáždění; odtud název komiciální proces) a k jeho zahájení byl potřeba návrh magistráta, který byl vyšetřovatel, žalobce i obhájce (tomuto způsobu vyšetřování se říká inkviziční princip).

Proces byl rozložen do několika fází, vše probíhalo pře patřičným lidovým shromážděním. V první fázi došlo k vyšetřování. Ve druhá fázi byli vyslechnuti svědci a předneseny důkazy, tato fáze měla tři stání mezi nimiž byly jednodenní přestávky. Poté bylo tzv. trinundum, tj. třídenní přestávka, a pak příslušná komicie prostou většinou rozhodla o vině obžalovaného. Proti tomuto rozhodnutí nebylo odvolání. Případný trest byl vykonán ihned.

Později nebylo pro velkou vytíženost možně soudit pomocí komicií, proto vznikl akuzační proces, který se konal před porotou a funkce žalobce, soudce a obhájce byla oddělena. Nejprve byla k těmto účelům využívána mimořádná porota (quaestiones extraordinariae). Od mimořádných porot se brzy upustilo ve prospěch stálých komisí (quaestiones ordinariae), první taková komise byla zřízena roku 149 př. n. l. Průběh takovéhoto soudu byl sice malinko složitější než u komiciálního procesu, ale díky stálým porotám probíhal výrazně jednodušeji. Nejprve došlo k žádosti o povolení žaloby (postulatio), ihned poté byla sestavena žaloba (nominis delatio) a magistrát dal žalobci na výběr ze sta soudců, ten jich padesát vybral. Sulla nahradil výběr losováním s právem odmítnutí některých. Poté byli provedeny důkazy, ke kterým se obžalovaný vyjádřil. Po tomto vyjádření následovaly závěrečné řeči. Nakonec soudci prostou většinou rozhodli, pokud se více než jedna třetina soudců zdržela hlasování, bylo nutno proces opakovat.

Poslední verze procesu, se objevila v době císařství proto se nazývá císařský (extraodrinární) proces. V tomto procesu měl soudce více možností zabývat se jednotlivými aspekty toho konkrétního činu resp. člověka (polehčující či přitěžující okolnosti). Je třeba si uvědomovat, že v této době již zcela zmizela lidová shromáždění, proto odvolání hrdelních zločinů řešil císař (appellatio). Díky stylu tohoto procesu se poprvé v historii práva reagovalo na úmysl, recidivu. Zajímavostí je (porušování tohoto je často patrné v beletrii či v kinematografii) římského občana mohl k trestu smrti odsoudit jen senát s císařem v Římě. Císař mohl proces rozhodnout sám (bez senátní poroty), ale pouze v případě, že ho k tomu senát zmocnil. Pokud proces vedl císař, vedl ho inkvizičním principem.

V dominátu byly zrušeny trestní poroty a císaři bylo uděleno právo ukládat trest smrti (ius gladii). Z toho vyplývá, že vše bylo řešeno pomocí inkvizičního principu, ten se však změnil, protože poprvé v historii římské říše bylo nahrazeno volné zvažování důkazů, a to císařskými instrukcemi. Ve 4. století již prakticky proces nebyl otázkou práva, občané se již nedovolali spravedlnosti. K zahájení císařského procesu stačilo pouhé udání (delatio). Udavač pak nebyl nucen před soudem vůbec svědčit. Udavač měl nárok na část majetku člověka, jehož udal, byl-li tento odsouzen. Odvolání v této době nebylo možné, formou apelace mohl odsouzený požádat císaře o udělení milosti (odpustku, indulgentia). Právě tento styl procesu byl vzorem katolické církvi při jejích honech na čarodějnice.

Význam

Význam a dopad na naši evropskou kulturu byl značný, ačkoliv bývá často přeceňován, protože mnoho věcí, které římské právo znalo, Evropa znovu objevovala. Je možné, že v některých takových případech sloužilo toto právo jako vzor, ale v takovém případě již existovala potřeba k podobnému objevu.

Mezi nejvýznamnější římské právní principy patří oddělení vlastnictví věci, od faktické schopnosti užívání věci. Uvědomili si i rozdíl mezi kontraktem a deliktem. Nalezli také základní druhy kontraktů, tj. prodej, pronájem, smlouvu o dílo atp., tento systém přešel do většiny kontinentálních zákoníků.

V římském právu se setkáváme se systémem soukromého práva, který zavedl právník Gaius kolem roku 160. Tento systém spočíval v rozdělení soukromého práva na personae (osoby), res (věci) a actiones (žaloby). Tento systém byl v pojetí práva velmi výhodný a kontinentální Evropa ho používala velmi dlouho.

V byzantské říši dal v 9. století císař Basilios I. a Lev VI. upravit Justiniánovy sbírky, spojit je a reformovat (vynechal zastaralé věci, některé věci zestručnil a přidal nové), toto dílo se stalo známé pod názvem Basilika. V této podobě se pak staly základem pro řecké právo a pro právo používané pravoslavnou církví; tento právní kodex ovlivňoval danou oblast i po dobytí Turky, kteří vycházeli z velmi odlišných principů práva.

Obecně lze tvrdit, že římské právo bylo velice vyspělé a po pádu římské říše na něj Evropa nebyla schopna navazovat, po roce 1000 byly v kontinentální Evropě znovu nacházeny výhody římského práva a tak pomocí různých glosátorských škol docházelo k zavádění některých částí římského práva do praxe. To podporovala poměrně velká část panovníků, protože římské právo umožňovalo lepší způsob správy majetku než dosavadní zvykové právo, navíc se mohli odvolávat na Princeps legibus solutus est, tj. panovník není vázán právem. Pro kontinentální Evropu byl velmi výhodný i systém rovnosti subjektů, ochrany vlastnictví a řada dalších problémů byla řešena pro tehdejší Evropu více než dobře. Tyto výhody vedly k tomu, že v 16. století se římské právo stalo v kontinentální Evropě jedním ze tří pilířů práva (za druhé dva lze považovat germánské zvykové právo a kanonické právo). Římské právo bylo chápáno jako ius commune, tj právo společné evropským státům. Praktické využití římského práva začalo upadat v 19. století, kdy nejprve Napoleon Bonaparte vydal Code civile (1804), který jako vzor postupně přijala celá kontinentální Evropa. Nejdéle se vliv římského práva udržel v Německu, kde byl občanský zákoník přijat až v r. 1900.

Od té doby již římské právo prakticky (až na malé výjimky) neovlivňuje denní praxi. Jeho přínos však spočívá v tom, že ovlivnilo vývoj a vznik kontinentálního práva a tvoří tak základ evropského právního systému, proto je stále vyučováno na právnických fakultách a je jisté, že bez základů římského práva, lze jen těžko chápat evropské právo.

Vizte též

• Jaromír Kincl
• Censura#Římské právo

Externí odkazy

• Intervalla delucida
• Yves Lassard a Alexandr Koptev: The Roman Law Library (anglicky)
• Gaius: Institutiones (latinsky)
  • s anglickým překladem
• Institutiones Iustiniani (latinsky a anglicky)
• Michal Skřejpek: Maxima. Římský jurista – praktik či teoretik? In Soudce 5/2008 (PDF); vynikající článek.

Tento článek je založen na materiálu získaném podle licence GFDL z české verse původní wikipedie.
Jeho autorem je Hippopotamus.