Odpovědnost
Odpovědnost (angl. liability, fr. responsabilité, něm. Haftung) má v právu užší význam než v běžném jazyce, kde se jím rozumí povinnost osoby pečovat o jinou osobu, o věc, případně o stav nebo o vztah tak, aby jim nevznikala újma – odpovědnost v původním slova smyslu (angl. responsibility). Nynější právní odpovědnost znamená toliko nutnost nést sankční následky svého jednání, nebo, výjimečně, též cizího, je-li přičitatelné.
Právní odpovědnost je založena:
- protiprávním jednáním (deliktem) odpovědné osoby (odpovědnost za zavinění, obecná odpovědnost, subjektivní odpovědnost)
- vznikem škodlivého stavu (někdy se hovoří o protiprávním stavu), za který osoba odpovídá bez ohledu na zavinění (odpovědnost za následek, objektivní odpovědnost)
Od odpovědnosti je nutno odlišovat přičitatelnost.
Obsah
Deliktní způsobilost
Právní odpovědnost dopadá na každého, kdo má deliktní způsobilost. Deliktní způsobilost mají všechny právnické osoby a ty osoby fysické, jejichž mentální schopnosti (dané zejména věkem) a momentální duševní stav (příčetnost) dovolují, aby fysická osoba rozpoznala protiprávnost (škodlivost) svého jednání a mohla je ovládnout. U zletilých osob, které nebyly zbaveny způsobilosti k právním úkonům, se deliktní způsobilost presumuje (tj. má se za prokázanou, dokud není prokázán opak).
Nedostatek deliktní způsobilosti vždy vylučuje obecnou odpovědnost, u objektivní odpovědnosti záleží na okolnostech jejího vzniku.
Obecná odpovědnost
Obecná odpovědnost (odpovědnost za zavinění, subjektivní odpovědnost) se liší podle toho, byla-li jednáním delikventa porušena soukromoprávní nebo veřejnoprávní povinnost.
Soukromoprávní odpovědnost je upravena právními normami soukromého práva, především občanským zákoníkem. Sankční následek může být dvojí:
- povinnost uvedení do původního stavu, restituce (restitutio in integrum) – např. omluva, vydání věci apod.
- povinnost náhrady, reparace způsobené újmy, a to zpravidla v penězích (relutární náhrada), výjimečně naturální (restitutio in natura)
Veřejnoprávní odpovědnost může být:
- trestní, za porušení povinnosti stanovené trestním zákonem (trestný čin) – pouze fysické osoby
- přestupková, za takové porušení veřejnoprávní povinnosti, které je zákonem označeno za přestupek – pouze fysické osoby
- za jiný správní delikt, pokud to stanoví zvláštní zákon – právnické i fysické osoby
Následkem (sankcí) za porušení veřejnoprávní povinnosti je buď trest (v případě trestní odpovědnosti) nebo sankce stanovená zákonem o přestupcích nebo zvláštním zákonem o jiných správních deliktech.
Často dochází k souběhu soukromoprávní a veřejnoprávní odpovědnosti (cf. adhesní řízení).
Jak v případě soukromoprávní, tak veřejnoprávní odpovědnosti se může odpovědný vyvinit (exkulpovat), pokud prokáže, že škodlivý následek nezavinil.
Objektivní odpovědnost
Pojem objektivní odpovědnosti je poměrně nedávný právní institut, který si vynutil rozvoj vědy a techniky v 19. století. Lidská činnost se postupně stala tak složitou, že v mnoha případech se ukázalo nemožným nebo přinejmenším neefektivním zjišťovat, byl-li zjevně škodlivý následek (např. tráva zapálená od projíždějící parní lokomotivy) způsoben konkrétním pochybením (zaviněním) určité osoby. Proto se v určitých případech stanoví objektivní odpovědnost osoby za škodlivý následek bez ohledu na zavinění. Objektivní odpovědnost není obecná, tzn. lze ji vyvozovat pouze tam, kde to stanoví právní předpis.
Rozlišují se dva druhy objektivní odpovědnosti:
- objektivní odpovědnost s možností liberace; osoba neodpovídá, prokáže-li, že byl naplněn některý ze zákonem stanovených liberačních důvodů (např. že nemohla škodlivému následku, který nezavinila, zabránit ani s vynaložením veškerého úsilí)
- objektivní odpovědnost absolutní, bez možnosti liberace – např. odpovědnost za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup
Příklady objektivní odpovědnosti:
- odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností
- odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
- odpovědnost za škodu způsobenou tím, nad kým odpovědný vykonává dohled
- odpovědnost za škodu na vnesených nebo odložených věcech např. v hotelích nebo restauracích
- odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci
- odpovědnost za vady výrobků nebo zboží
Odpovědnost za následek v některých (výjimečných) případech stanoví i veřejnoprávní předpisy, např. u ochrany životního prostředí. Vždy je však v těchto případech přípustná liberace. Objektivní odpovědnost není přípustná v předpisech trestního práva.
Pojmosloví
Dříve se odpovědnosti říkalo ručení. Dnešní ručení se označovalo jako rukojemství. Pozůstatek této terminologie je ve společnosti s ručením omezeným, což by nyní správně měla být "obchodní společnost s omezenou odpovědností".[1]
Angloamerické právo rozlišuje 3 druhy odpovědnosti: responsibility (odpovědnost, něm. Verantwortung, tj. péče, aby nevznikl škodlivý následek), liability (ručení, něm. Haftung, tj. sankce za škodu) a accountability (přičitatelnost, něm. Rechenschaft, tj. vztah protiprávního jednání a vzniku škody), které jsou v kontinentálním právu smíseny do jednoho konceptu. Do neprávní češtiny by pojem accountability šel přeložit jako „zohlednění“ nebo „přihlédnutí“. Merriam-Webster jej definuje takto: „the quality or state of being accountable (i. e. answerable); especially : an obligation or willingness to accept responsibility or to account for one's actions <public officials lacking accountability>.“
